Jakub Železný: Kinského zahrada (recenze)

Jakub Železný napsal knihu povídek a nazval ji Kinského zahrada. Protože ho mám rád a vážím si toho, co v éteru dělá, tak jsem se na ni dost těšil. Podtitul povídky o ženách mě asi mohl varovat, leč nevaroval. Bohužel.

Již před necelým rokem jsem si všiml, že se pustil do psaní. V prosinci 2021 mu v časopise Reportér vyšel text nazvaný Pokoj 320, který najdete pod jiným názvem (a jiné podobě) i v této sbírce. Nepamatuju si, že bych to tehdy četl. Možná kdybych to tehdy udělal, Kinského zahradu bych přešel mlčením. 

No, takže k věci. Základní problém této knihy, že Jakub Železný je možná výjimečný novinář, ale určitě ne skvělý literát. Co mu chybí? Tak především cit pro jazyk. Každá druhá věta šustí papírem a vy si říkáte: Opravdu to nešlo napsat jinak? Slovní obraty jsou hrubé, nepříjemné. Snaží se o jakési slovní tempo, ale necítím, že by to dělal přirozeně. Stručně řečeno: Nedá se to číst. Je mi líto, když něco takového říkám o někom, koho si vážím a koho mám skutečně rád, ale nemohu jinak. Bohužel mu také chybí cit pro pointu. Často jsem měl pocit, jako by to tlačil až moc na sílu. A nemohu říct, že jsem vždycky pochopil, co se mi snažil říct a jaká je skutečná pointa. 

Tím se plynule dostávám k druhému problému knihy: Příběhy. Je jich tam dvanáct a všechny jsou o ženách. Na prostoru mikropovídky se mu skoro nikdy nepovedlo vzbudit mou pozornost a chuť dozvědět se, jak příběh dopadne. Četl jsem spíš automaticky, protože jsem to chtěl dočíst. Ne proto, že by mě zajímalo, jak to dopadne. Rozsah těch povídek je skutečně miniaturní – kniha má kapesní formát a v je v ní použité tak velké písmo, že to na první pohled vypadá jako slabikář pro žáky první třídy. Odhadem má každá povídka kolem 7 - 9 000 znaků. Mistři žánru, mezi které patřil třeba I. B. Singer, dokázali i tak malý prostor (i výrazně menší) využít k vybudování silného příběhu i silných postav, ale Jakubovi Železnému se to to prostě nedaří. K pointě se dostaneme, ale často je tak mdlá, že pokrčíte obočím a říkáte si: No – a to je vše? 

A přitom potenciál kniha měla. Kinského zahrada jako centrum všech povídek (jemně či silně), to se mi líbilo. Na knize je také skvělé, že ji ilustrovalo duo Tomski & Polanski, respektive, jak jsem pochopil, sama Ilona Polanski. Je smutné, že to je na knize vlastně to nejzajímavější. Lépe řečeno, jediné zajímavé. 

Je těžké takovou knihu hodnotit a nedotknout se autora. Jenže, tohle se prostě ani trochu nepovedlo, je mi líto. 

Vydala Mladá fronta.

Hodnocení: 2/10

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

Raynow Winnová: Pobřežní cesta