Přeskočit na hlavní obsah

Raynor Winnová: Bouřlivé ticho

Také jste chtěli vědět, co bylo dál s hrdinami skvělé knihy Pobřežní cesta, kterou předloni vydalo nakladatelství Kazda? Bouřlivé ticho na tyto otázky přináší uspokojující odpověď. Stačí to ale?  Není to jen přívěšek prvního skvělého dílu?

Pobřežní cesta mě velmi mile překvapila. V recenzi jsem před rokem napsal: 

Ukazuje, že i když na první pohled všechno spěje k černému scénáři, je důležité nerezignovat, najít sílu a zkusit s tím něco udělat. Přesně tohle v dnešní době potřebujeme.

Pobřežní cesta totiž nebyla jen cestopis po Jihozápadní pobřežní cestě. Nebyl to jen průvodce pro ty, kteří se na tuto dálkovou túru chtějí vydat (jakkoliv i takto se kniha dala číst). Příběh (podle skutečnosti) vyprávěl o tom, že vzdát to umí každý, ale někdy se dá překonat i to, co vypadá beznadějně. A ta naděje bylo na té knize vlastně to nejdůležitější.

Za ten rok jsem knihu dal číst několika dalším lidem a všichni se mě ptali: No dobře, ale co bylo s Ray a Mothem dál? Krčil jsem rameny a odkazoval je na veřejné zdroje, které ale moc odpovědí nedávaly. Protože jsem ale věděl, že Raynor Winnová píše pokračování, ve kterém opět figurují oba hrdinové, věděl jsem, že jejich příběh žije dál. 

A Bouřlivé ticho přesně o tom. O hledání odpovědi na otázku: Jak je možné, že se lékaři spletli? Jak je možné, že porazili nemoc? A nebo neporazili? Našli nějaký způsob, který lékaři zatím nechápou a neznají? 

Vedle toho tu máme další paralelní a navazující motivy. Ray se ve vzpomínkách vrací do minulosti a popisuje začátky jejich vztahu, zatímco se stará o svou maminku, jejíž čas se blíží k závěru. A tiše, leč velmi nervózně sleduje, jak zdraví jejího muže, tolik zocelené dálkovým pochodem, začíná opět chátrat. A do toho všeho se řízením náhod a osudu stane úspěšnou spisovatelkou. A aby toho nebylo málo, díky své knize se jim zase začne plnit dávný sen. 

Bouřlivé ticho je ohromující kniha. Již to není cestopis (přestože i zde se významnou část knihy cestuje), ale svědectví o ohromné vůli a lidské dobrotě. Raynor Winnová má vzácný dar přenést atmosféru svého života na čtenáře tak, že to působí autenticky a poutavě. Má dar, který často nevidíme u velkých spisovatelů: Dar zůstat lidská, pokorná a přitom psát tak, že nemůžete přestat číst. Její vyprávění je návykové, stejně jako popis jejich lásky. 

Ale oproti Pobřežní cestě je tato kniha přeci jen trochu roztříštěná. Pobřežní cesta byla vlastně jeden velký příběh, vyprávěný od začátku do konce, který vlastně žádným koncem ve skutečnosti nebyl. Bouřlivé ticho jsou hned tři příběhy, které se prolínají, ale které by sami o sobě vydaly na samostatnou knihu. Možná si měla Raynor Winnová vybrat, který z těchto tří příběhů bude chtít vyprávět. Závěrečná cesta na Island díky tomu vyzněla velmi ploše – ve srovnání s tím, jak plasticky popisovala putování po Jihozápadní pobřežní cestě to je prostě škoda. 

Ale jsem si jistý tím, že čtenář Pobřežní cesty nebude z Bouřlivého ticha zklamaný. Já jsem určitě zklamaný nebyl. Všechny esence první knihy se tu opakují a vyvolávají podobně příjemné pocity. Opět je to kniha, na kterou budete dlouho vzpomínat a ke které se budete vracet. Napomáhá tomu i velmi příjemný překlad Lucie Mikolajkové, 

Knihu vydalo nakladateltví Kazda, koupit si ji můžete na jejich e-shopu s 20% slevou. 


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie

Polemika: Proč Martin Vopěnka útočí na Literu?

V diskuzi o udílení cen Magnesia Litera ve facebookové skupině Literární s(n)obi jsme zabrousili na velmi tenký led. A tím je útok Martina Vopěnky, předsedy Svazu českých knihkupců a nakladatelů, spisovatele a majitele nakladatelství Práh na Literu. Než se pustím do rozboru toho, co MV řekl, ocituji zde otázku, na kterou odpovídal i celou jeho odpověď. Otázka padla v rozhovoru pro časopis Knihkupec , což je vedlejší projekt marketingového ředitele Euromedie: Jste jeden z mála českých autorů, kteří získali respekt i v zahraničí. Román Můj bratr Mesiáš byl nyní vybrán jako scifi měsíce v britských The Times. Také v Polsku vám vycházejí skvělé recenze – lepší než v Čechách. Čím to je? Poněkud neskromně se cítím být světovým spisovatelem, což mi zdejší literární scéna nemůže odpustit. Nevolím malá česká témata, zajímají mne ta velká, obecně lidská, civilizační, filozofická. Slyšel jsem teď předsedu poroty Magnesie Litery říkat něco v tom smyslu, že oni vlastně hledají spíš něco, co by jin

Recenze: Petr Stančík – Pravomil

Jaký je nový román Petra Stančíka Pravomil? Po několika letech jsem se rozhodl vrátit k Petru Stančíkovi a podívat se na jeho knihu zblízka.  Petr Stančík se na české literární půdě pohybuje už pěknou řádku let. Dokonce déle, než je známý široké veřejnosti, do jejíhož povědomí se dostal románem  Mlýn na mumie . Ten bývá definován jako  „mystický gastronomicko-pornografický thriller“  (citace z oficiální anotace), ale tuto definici více než cokoliv jiného můžete brát jako (fungující) prodejní nálepku. Mlýn na mumie byla historická detektivka plná životní radosti, humoru a jazykové nádhery. Upřímně jsem si díky této knize Petra Stančíka zamiloval. O pár let později mě láska opustila. Důvody zde rozebírat nebudu, ale vlastně jsem se od jisté chvíle vyhýbal všemu, co Stančík napsal. Až do dnešních dní – a ještě že tak. Před pár týdny totiž v nakladatelství Druhé město (jeho domácí nakladatel) vyšel román Pravomil, popisující život skutečného československého hrdiny – Pravomila Raichla.