Přeskočit na hlavní obsah

Otevírání bolavých ran (recenze nové knihy Karin Lednické)

 

Karin Lednická: Životice: obraz (po)zapomenuté tragédie


My lidé to tak obvykle máme, že se snažíme utíkat před bolestí a před utrpením. Z paměti se snažíme vytěsnit nemilé věci – snad proto, že si často nechceme připustit, jak moc se nás týkají a jak moc jsou tyto věci pořád aktuální. Karin Lednická už dvakrát – ve dvou dílech Šikmého kostela – ukázala, že ona se toho nebojí. Že nemá strach otevírat bolavá témata a připomínat nedávnou minulost. Její novinka Životice: obraz (po)zapomenuté tragédie jde vlastně možná ještě dál. 


Je velmi náročné pokusit se popsat děj této knihy a nesklouznout k emocím a k patosu. Stručně – v noci ze 4. na 5. 8. 1944 přepadli partyzáni hospodu ve slezské obci Životice. Partyzáni zastřelili příslušníky gestapa, kteří tam právě byli a s nimi také místního hostinského. Reakce úřadů byla mimořádně rychlá: Už následující den, tedy 6. 8. 1944 byla celá obec obklíčena. Úřady vydaly příkaz zastřelit každého muže v Životicích, který se neprokázal německou státní příslušností. Jak z knihy vyplývá, našli se lidé, kteří toho využili a na seznam lidí určených k likvidaci připsali ty, kteří tam být neměli. Dohromady bylo zastřeleno 36 lidí z Životic, Horní a Dolní Suché a Horního Těrlicka. Kniha velmi podrobně popisuje nejen průběh životické tragédie, ale také co jí předcházelo a co následovalo. Karin Lednická jde do nejmenších podrobností a čtenáře tak ani v nejmenším nešetří. Tolik k ději.


Na tomto místě musím upřesnit, že Životice nejsou román. Karin Lednická nechtěla fabulovat o tak vážném tématu a nechtěla, aby se z osudu životických obětí stalo barvotiskové čtení. Vybrala si náročnější cestu – a to především náročnější pro české čtenáře. Životice se dají označit jako literárního dokudrama. Dokudrama je žánr z televize a filmu, který představuje dramatizované ztvárnění skutečných událostí. Není neobvyklé, že dokudrama najdete i v knihách – před pár lety vyšla skvělá kniha Erika Larsona Ďábel v Bílém městě o skutečném příběhu masového vraha H. H. Holmese, amerického Jacka Rozparovače, který roku 1893 v Chicagu za Světové kolumbovské výstavy zavraždil desítky, možná až stovky žen. Beletrizovaná literatura faktu je žánr, který je v západní literatuře relativně běžný, ale my na něj příliš zvyklí nejsme. Příběhu ale dodává autentičnost a svým způsobem i naléhavost poselství, které se kniha snaží přinést.


Za touto knihou jsou desítky (ne-li stovky) hodin v archivech a rozhovorů s pamětníky událostí. Právě vzpomínky a rodinné archivy autorka zmiňuje jako významný zdroj informací pro tuto knihu. Dokumentární rys knihy podtrhuje obrovské množství fotografií, které dávají životickým aktérům konkrétní tváře. Autorka navíc v doslovu zmiňuje, že všichni, se kterými dělala rozhovor pro tuto knihu dostali text k autorizaci. Tato skutečnost nám dává ale jen tu jistotu, že události proběhly tak, jak si je pamatují. Je tu ale něco důležitějšího, než (nepochybná) historická přesnost.


Podobně jako v případě Šikmého kostela Karin Lednická nasvítila něco, co se zatím před kolektivním povědomím ukrývalo. O dějiny 20. století se hodně zajímám, ale jméno Životice jsem nikdy neslyšel. Lidé z tohoto regionu to mají jinak, na místě událostí stojí muzeum (které je ale otevřené jen velmi sporadicky) a regionální českotěšínské muzeum už v roce 1999 vydalo publikaci Mečislava Boráka. Ale do obecného povědomí tento příběh zatím nevstoupil. Lednická dokonce v doslovu naznačuje (tedy, zmiňuje to přímo explicitně), že se toto téma leta drželo pod pokličku. Proč? O tom si v této recenzi spekulovat nedovolím, ale po dočtení knihy jistě nějakou svou teorii mít budete.


Karin Lednické se to opět povedlo. Zatímco my, čtenáři, čekáme na dokončení její trilogie o Šikmém kostele, tak přišla s něčím novým, překvapivým. Zůstala ale v regionu (protože dobře zná jeho skryté problémy a potřebu o nich mluvit), který ještě před pár lety nebyl úplně v centru pozornosti. Karin Lednické se opět povedlo čtenáře chytit – tématem, zpracováním a tím, o čem všem vás donutí přemýšlet. Za ty roky, co Karin Lednickou znám, vím, že tu knihu nepsala jen z touhy po kvalitním řemesle, ani z touhy zaujmout co nejvíc čtenářů. Je poznat, minimálně z doslovu, že chce spravedlnost. Spravedlnost pro životické, pro jejich odkaz, historii, vzpomínky. Aby jejich příběh nezůstával pod povrchem našeho zájmu, ale abychom ho měli na očích a třeba si z toho vzali něco do našeho života. Historické beletrie u nás v posledních letech vychází docela dost, ale málokterá kniha má v sobě tento náboj. Jak oba díly Šikmého kostelu, tak Životice tuto esenci mají. 


Jsou knihy, u kterých mi stačí, když jsou čtivé. Přečtu si je jednou a pak pošlu dál do světa. Životice v mé knihovně zůstanou, protože málokterá kniha v mé knihovně je tak zásadní a tak potřebná. To, že je skvěle napsaná je v tomto případě už jen bonus navíc. Věřím, že až se jednou budou české děti učit o Životicích, tak kniha Karin Lednické bude na seznamu doporučené literatury. 


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie

Polemika: Proč Martin Vopěnka útočí na Literu?

V diskuzi o udílení cen Magnesia Litera ve facebookové skupině Literární s(n)obi jsme zabrousili na velmi tenký led. A tím je útok Martina Vopěnky, předsedy Svazu českých knihkupců a nakladatelů, spisovatele a majitele nakladatelství Práh na Literu. Než se pustím do rozboru toho, co MV řekl, ocituji zde otázku, na kterou odpovídal i celou jeho odpověď. Otázka padla v rozhovoru pro časopis Knihkupec , což je vedlejší projekt marketingového ředitele Euromedie: Jste jeden z mála českých autorů, kteří získali respekt i v zahraničí. Román Můj bratr Mesiáš byl nyní vybrán jako scifi měsíce v britských The Times. Také v Polsku vám vycházejí skvělé recenze – lepší než v Čechách. Čím to je? Poněkud neskromně se cítím být světovým spisovatelem, což mi zdejší literární scéna nemůže odpustit. Nevolím malá česká témata, zajímají mne ta velká, obecně lidská, civilizační, filozofická. Slyšel jsem teď předsedu poroty Magnesie Litery říkat něco v tom smyslu, že oni vlastně hledají spíš něco, co by jin

Recenze: Petr Stančík – Pravomil

Jaký je nový román Petra Stančíka Pravomil? Po několika letech jsem se rozhodl vrátit k Petru Stančíkovi a podívat se na jeho knihu zblízka.  Petr Stančík se na české literární půdě pohybuje už pěknou řádku let. Dokonce déle, než je známý široké veřejnosti, do jejíhož povědomí se dostal románem  Mlýn na mumie . Ten bývá definován jako  „mystický gastronomicko-pornografický thriller“  (citace z oficiální anotace), ale tuto definici více než cokoliv jiného můžete brát jako (fungující) prodejní nálepku. Mlýn na mumie byla historická detektivka plná životní radosti, humoru a jazykové nádhery. Upřímně jsem si díky této knize Petra Stančíka zamiloval. O pár let později mě láska opustila. Důvody zde rozebírat nebudu, ale vlastně jsem se od jisté chvíle vyhýbal všemu, co Stančík napsal. Až do dnešních dní – a ještě že tak. Před pár týdny totiž v nakladatelství Druhé město (jeho domácí nakladatel) vyšel román Pravomil, popisující život skutečného československého hrdiny – Pravomila Raichla.