Přeskočit na hlavní obsah

Otevírání bolavých ran (recenze nové knihy Karin Lednické)

 

Karin Lednická: Životice: obraz (po)zapomenuté tragédie


My lidé to tak obvykle máme, že se snažíme utíkat před bolestí a před utrpením. Z paměti se snažíme vytěsnit nemilé věci – snad proto, že si často nechceme připustit, jak moc se nás týkají a jak moc jsou tyto věci pořád aktuální. Karin Lednická už dvakrát – ve dvou dílech Šikmého kostela – ukázala, že ona se toho nebojí. Že nemá strach otevírat bolavá témata a připomínat nedávnou minulost. Její novinka Životice: obraz (po)zapomenuté tragédie jde vlastně možná ještě dál. 


Je velmi náročné pokusit se popsat děj této knihy a nesklouznout k emocím a k patosu. Stručně – v noci ze 4. na 5. 8. 1944 přepadli partyzáni hospodu ve slezské obci Životice. Partyzáni zastřelili příslušníky gestapa, kteří tam právě byli a s nimi také místního hostinského. Reakce úřadů byla mimořádně rychlá: Už následující den, tedy 6. 8. 1944 byla celá obec obklíčena. Úřady vydaly příkaz zastřelit každého muže v Životicích, který se neprokázal německou státní příslušností. Jak z knihy vyplývá, našli se lidé, kteří toho využili a na seznam lidí určených k likvidaci připsali ty, kteří tam být neměli. Dohromady bylo zastřeleno 36 lidí z Životic, Horní a Dolní Suché a Horního Těrlicka. Kniha velmi podrobně popisuje nejen průběh životické tragédie, ale také co jí předcházelo a co následovalo. Karin Lednická jde do nejmenších podrobností a čtenáře tak ani v nejmenším nešetří. Tolik k ději.


Na tomto místě musím upřesnit, že Životice nejsou román. Karin Lednická nechtěla fabulovat o tak vážném tématu a nechtěla, aby se z osudu životických obětí stalo barvotiskové čtení. Vybrala si náročnější cestu – a to především náročnější pro české čtenáře. Životice se dají označit jako literárního dokudrama. Dokudrama je žánr z televize a filmu, který představuje dramatizované ztvárnění skutečných událostí. Není neobvyklé, že dokudrama najdete i v knihách – před pár lety vyšla skvělá kniha Erika Larsona Ďábel v Bílém městě o skutečném příběhu masového vraha H. H. Holmese, amerického Jacka Rozparovače, který roku 1893 v Chicagu za Světové kolumbovské výstavy zavraždil desítky, možná až stovky žen. Beletrizovaná literatura faktu je žánr, který je v západní literatuře relativně běžný, ale my na něj příliš zvyklí nejsme. Příběhu ale dodává autentičnost a svým způsobem i naléhavost poselství, které se kniha snaží přinést.


Za touto knihou jsou desítky (ne-li stovky) hodin v archivech a rozhovorů s pamětníky událostí. Právě vzpomínky a rodinné archivy autorka zmiňuje jako významný zdroj informací pro tuto knihu. Dokumentární rys knihy podtrhuje obrovské množství fotografií, které dávají životickým aktérům konkrétní tváře. Autorka navíc v doslovu zmiňuje, že všichni, se kterými dělala rozhovor pro tuto knihu dostali text k autorizaci. Tato skutečnost nám dává ale jen tu jistotu, že události proběhly tak, jak si je pamatují. Je tu ale něco důležitějšího, než (nepochybná) historická přesnost.


Podobně jako v případě Šikmého kostela Karin Lednická nasvítila něco, co se zatím před kolektivním povědomím ukrývalo. O dějiny 20. století se hodně zajímám, ale jméno Životice jsem nikdy neslyšel. Lidé z tohoto regionu to mají jinak, na místě událostí stojí muzeum (které je ale otevřené jen velmi sporadicky) a regionální českotěšínské muzeum už v roce 1999 vydalo publikaci Mečislava Boráka. Ale do obecného povědomí tento příběh zatím nevstoupil. Lednická dokonce v doslovu naznačuje (tedy, zmiňuje to přímo explicitně), že se toto téma leta drželo pod pokličku. Proč? O tom si v této recenzi spekulovat nedovolím, ale po dočtení knihy jistě nějakou svou teorii mít budete.


Karin Lednické se to opět povedlo. Zatímco my, čtenáři, čekáme na dokončení její trilogie o Šikmém kostele, tak přišla s něčím novým, překvapivým. Zůstala ale v regionu (protože dobře zná jeho skryté problémy a potřebu o nich mluvit), který ještě před pár lety nebyl úplně v centru pozornosti. Karin Lednické se opět povedlo čtenáře chytit – tématem, zpracováním a tím, o čem všem vás donutí přemýšlet. Za ty roky, co Karin Lednickou znám, vím, že tu knihu nepsala jen z touhy po kvalitním řemesle, ani z touhy zaujmout co nejvíc čtenářů. Je poznat, minimálně z doslovu, že chce spravedlnost. Spravedlnost pro životické, pro jejich odkaz, historii, vzpomínky. Aby jejich příběh nezůstával pod povrchem našeho zájmu, ale abychom ho měli na očích a třeba si z toho vzali něco do našeho života. Historické beletrie u nás v posledních letech vychází docela dost, ale málokterá kniha má v sobě tento náboj. Jak oba díly Šikmého kostelu, tak Životice tuto esenci mají. 


Jsou knihy, u kterých mi stačí, když jsou čtivé. Přečtu si je jednou a pak pošlu dál do světa. Životice v mé knihovně zůstanou, protože málokterá kniha v mé knihovně je tak zásadní a tak potřebná. To, že je skvěle napsaná je v tomto případě už jen bonus navíc. Věřím, že až se jednou budou české děti učit o Životicích, tak kniha Karin Lednické bude na seznamu doporučené literatury. 


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie

Raynow Winnová: Pobřežní cesta

Nebýt toho, že tuto knihu zmínila překladatelka Lucie Miolajková na svém Facebooku, vůbec bych se o ní nedozvěděl. Nevšiml jsem si recenzí, nevšiml jsem si žádných zmínek na sociálních sítích. Ta kniha kolem mne proplula a já ji vůbec nezaregistroval. Až když jsem se díky výše zmíněné náhodě o knize dozvěděl, našel jsem si na webu nakladatele krátkou ukázku. Začetl jsem se a nemohl jsem přestat. Zapůsobilo na mě okamžité kouzlo – kouzlo silného příběhu dvou lidí, které v jednu chvíli potkalo snad všechno špatné, co je potkat mohlo (skoro). A oni, místo toho, aby se schoulili do klubíčka a nadávali na osud se vydali na cestu. Na jihozápadní pobřežní cestu, která vede po britském pobřeží. Šli pěšky, spali ve stanu, měli málo peněz, málo jídla a před sebou žádnou budoucnost. Když píšu měli, nemluvím o románové fikci. Kniha je vlastně mix hned tří žánrů: Literární cestopis, literární autobiografie a román. Raynor Winnová popisuje svůj skutečný příběh, který potkal jí a jejího manžela a kte