BookVy

Mému čtení dominuje beletrie, ale mimořádně zajímavé knihy vycházejí i v nebeletristické oblasti. Pokud jste častými návštěvníky lesa, bude se vám hodit Velký průvodce lesem, který vydalo nakladatelství Kazda. Obsahuje více než 550 druhů – stromů, keřů, květin, hub, brouků, motýlů, včel, savců, ptáků a tak dál. Tato kniha vám snadno pomůže poznat, co jste na svých procházkách lesem potkali. Pomáhá tomu přehledná struktura knihy i jednotlivých stránek. U každého druhu je krátká zajímavost (u neživých) nebo způsob života. Kniha tak je vlastně dost komplexní encyklopedií toho, co žije v evropských lesích. Tato kniha se dá použít jako společník na cestu (vzhledem ke svému dost skladnému formátu), nebo si v něm můžete po návratu listovat, když chcete zjistit, co jste to dnes v lese viděli. Upřímně jsem si takovou knihu dost dlouho přál mít, naposledy jsem měl podobnou lesní encyklopedii někdy v dětských letech. Krátkou ukázku, abyste si mohli udělat představu o obsahu, najdete na webu nakla

Do lesa chodím rád prakticky od mala. Lásce k přírodě mě vedl člověk, který dovedl hodiny vyprávět o tom, jak je les důležitý, kdo všechno v něm žije a na co může člověk narazit. Je to už dlouho, co ten člověk nežije a je to vlastně už přes dvacet let, co jsme spolu naposledy vyšli do lesa. Ale teprve teď chápu, co všechno tím myslel. A to díky knize Tajný život stromů německého lesníka Petera Wohllebena. Odpusťte mi patetický úvod. Chtěl jsem tuto recenzi uvést původně docela jinak. Chtěl jsem psát o tom, jak v době, která přeje spíš chrámům konzumu než chrámům přírody je každá podobná kniha důležitá. Wohlleben ale nehoruje (minimálně ne v této knize) za větší návštěvnost lesů. On chce jenom ukázat, jaký to je svět, jak komplikovaný, komplexní a vlastně překvapivý. A daří se mu to teda skvěle. Když jsem četl tuto knihu, po každé kapitole jsem běžel za svou ženou. „Věděla jsi, že...?“ zahrnoval jsem jí každým novým poznatkem, stejně jako na procházkách lesem: „Víš, proč mají stromy ko

Nebýt toho, že tuto knihu zmínila překladatelka Lucie Miolajková na svém Facebooku, vůbec bych se o ní nedozvěděl. Nevšiml jsem si recenzí, nevšiml jsem si žádných zmínek na sociálních sítích. Ta kniha kolem mne proplula a já ji vůbec nezaregistroval. Až když jsem se díky výše zmíněné náhodě o knize dozvěděl, našel jsem si na webu nakladatele krátkou ukázku. Začetl jsem se a nemohl jsem přestat. Zapůsobilo na mě okamžité kouzlo – kouzlo silného příběhu dvou lidí, které v jednu chvíli potkalo snad všechno špatné, co je potkat mohlo (skoro). A oni, místo toho, aby se schoulili do klubíčka a nadávali na osud se vydali na cestu. Na jihozápadní pobřežní cestu, která vede po britském pobřeží. Šli pěšky, spali ve stanu, měli málo peněz, málo jídla a před sebou žádnou budoucnost. Když píšu měli, nemluvím o románové fikci. Kniha je vlastně mix hned tří žánrů: Literární cestopis, literární autobiografie a román. Raynor Winnová popisuje svůj skutečný příběh, který potkal jí a jejího manžela a kte