Witold Szabłowski: Jak nakrmit diktátora

Jídlo, moderní dějiny a literární reportáž. Tři věci, které mám hodně rád se potkaly v této skvělé knize, která nedávno vyšla v nakladatelství Dokořán a nakladatelství Jaroslava Jiskrová - Máj.
Tuto recenzi začnu poněkud zeširoka. Když jsem v polovině nultých let (ano, už to je skutečně tak dávno) četl první české vydání knihy Gottland Mariusze Szczygiela nevěřil jsem, že některá literární reportáž dovede tuto knihu překonat. Kontext, který M.S. dával českým dějinám byl neotřelý a velmi zajímavý. Dovedl české dějiny posledních sto let odvyprávět na příbězích, které chytly za srdce a které ve čtenáři dovedly vzbudit zvědavost.

A dlouho se pak žádná podobná kniha neobjevila. Skvělých literárních reportáží vycházelo dost, ale chvílemi to vypadalo, jako by už vyšlo všechno zajímavé a nebylo z čeho brát.

Tuto iluzorní představu před 4 lety nabouralo nakladatelství Absynt, které ze Slovenska přišlo i k nám, do Česka, ale skvělé literární reportáže pochopitelně dál vycházejí i v Dokořán / Máj. Jak nakrmit diktátora polského novináře Witolda Szabłowského přeci jen ale představuje určitý vrchol kvality.

Na začátku stál velmi prostý, a přitom absolutně geniální nápad: Kdo vařil největším zloduchům druhé poloviny 20. století? Co jedli Saddám Hussajn, Pol Pot nebo Idi Amin? Kdo byli ti tiší muži v pořadí, kteří tvořili jejich jídelníček? A jak se jim žije s pocitem, že sloužili takovým řezníkům? Autor v předmluvě píše, že příprava této knihy trvala čtyři roky a že tři roky trvalo, než se mu povedlo přesvědčit jednoho z respondentů (kuchařů) ke spolupráci. 

Koncept knihy je takový, že autor střídá výpovědi neslavných kuchařů slavných diktátorů se svými poznatky a doplňuje je dobovým kontextem. Jednotlivé výpovědi navíc působí silně autenticky, snad díky tomu, že zásahů do jejich projevů bylo co nejméně. Jejich slovní projev někdy může působit naivně a snad až prostince, ale o to silněji to pak vyznívá v kontextu jejich vzpomínek. 

A tak čtete, jak kuchař vražedného diktátora Idi Amina, o kterém se šuškalo, že jí lidské maso, popisuje euforické začátky jejich spolupráce i dramatický konec. A s přibývajícími kapitolami cítite větší a větší tíseň a vlastně i strach v jeho slovech. 

Není to tedy kniha především o kuchařském umění, jakkoliv toto určitě byla silná karta jejich životů. Je to vlastně další pohled na lidi, které známe z učebnic dějepisu (nebo ze zpravodajství) a často to jsou stránky jejich osobnosti, které učebnice nedovedou zachytit. Mířím tím k pocitu, že kniha Witolda Szabłowského může být velmi užitečný pomocník pro dějepisáře, jak vzbudit zájem dětí o probíranou látku. 

Dojde i na recepty a tak se dozvíte, jaké bylo oblíbené jídlo kambodžského vůdce Pol Pota nebo jak měl rád steaky Idi Amin. Nechybí ani stručné recepty, takže si můžete zkusit tato jídla uvařit. Ale jídlo není to hlavní, co přináší kniha Jak nakrmit diktátora. To hlavní je doplnění poznatků o těchto lidech, o jejich životě, přístupu k lidem a celé to funguje velmi skvěle. 

Kdybyste po dočtení zatoužili přečíst si další knihu tohoto polského autora, v knihkupectví od něj ještě najdete skvělou knihu o etnických čistkách na Ukrajině Spravedliví zrádci. Sousedé z Volyně.