Přeskočit na hlavní obsah

Witold Szabłowski: Jak nakrmit diktátora

Jídlo, moderní dějiny a literární reportáž. Tři věci, které mám hodně rád se potkaly v této skvělé knize, která nedávno vyšla v nakladatelství Dokořán a nakladatelství Jaroslava Jiskrová - Máj.
Tuto recenzi začnu poněkud zeširoka. Když jsem v polovině nultých let (ano, už to je skutečně tak dávno) četl první české vydání knihy Gottland Mariusze Szczygiela nevěřil jsem, že některá literární reportáž dovede tuto knihu překonat. Kontext, který M.S. dával českým dějinám byl neotřelý a velmi zajímavý. Dovedl české dějiny posledních sto let odvyprávět na příbězích, které chytly za srdce a které ve čtenáři dovedly vzbudit zvědavost.


A dlouho se pak žádná podobná kniha neobjevila. Skvělých literárních reportáží vycházelo dost, ale chvílemi to vypadalo, jako by už vyšlo všechno zajímavé a nebylo z čeho brát.


Tuto iluzorní představu před 4 lety nabouralo nakladatelství Absynt, které ze Slovenska přišlo i k nám, do Česka, ale skvělé literární reportáže pochopitelně dál vycházejí i v Dokořán / Máj. Jak nakrmit diktátora polského novináře Witolda Szabłowského přeci jen ale představuje určitý vrchol kvality.


Na začátku stál velmi prostý, a přitom absolutně geniální nápad: Kdo vařil největším zloduchům druhé poloviny 20. století? Co jedli Saddám Hussajn, Pol Pot nebo Idi Amin? Kdo byli ti tiší muži v pořadí, kteří tvořili jejich jídelníček? A jak se jim žije s pocitem, že sloužili takovým řezníkům? Autor v předmluvě píše, že příprava této knihy trvala čtyři roky a že tři roky trvalo, než se mu povedlo přesvědčit jednoho z respondentů (kuchařů) ke spolupráci. 


Koncept knihy je takový, že autor střídá výpovědi neslavných kuchařů slavných diktátorů se svými poznatky a doplňuje je dobovým kontextem. Jednotlivé výpovědi navíc působí silně autenticky, snad díky tomu, že zásahů do jejich projevů bylo co nejméně. Jejich slovní projev někdy může působit naivně a snad až prostince, ale o to silněji to pak vyznívá v kontextu jejich vzpomínek. 


A tak čtete, jak kuchař vražedného diktátora Idi Amina, o kterém se šuškalo, že jí lidské maso, popisuje euforické začátky jejich spolupráce i dramatický konec. A s přibývajícími kapitolami cítite větší a větší tíseň a vlastně i strach v jeho slovech. 


Není to tedy kniha především o kuchařském umění, jakkoliv toto určitě byla silná karta jejich životů. Je to vlastně další pohled na lidi, které známe z učebnic dějepisu (nebo ze zpravodajství) a často to jsou stránky jejich osobnosti, které učebnice nedovedou zachytit. Mířím tím k pocitu, že kniha Witolda Szabłowského může být velmi užitečný pomocník pro dějepisáře, jak vzbudit zájem dětí o probíranou látku. 


Dojde i na recepty a tak se dozvíte, jaké bylo oblíbené jídlo kambodžského vůdce Pol Pota nebo jak měl rád steaky Idi Amin. Nechybí ani stručné recepty, takže si můžete zkusit tato jídla uvařit. Ale jídlo není to hlavní, co přináší kniha Jak nakrmit diktátora. To hlavní je doplnění poznatků o těchto lidech, o jejich životě, přístupu k lidem a celé to funguje velmi skvěle. 


Kdybyste po dočtení zatoužili přečíst si další knihu tohoto polského autora, v knihkupectví od něj ještě najdete skvělou knihu o etnických čistkách na Ukrajině Spravedliví zrádci. Sousedé z Volyně.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie

Polemika: Proč Martin Vopěnka útočí na Literu?

V diskuzi o udílení cen Magnesia Litera ve facebookové skupině Literární s(n)obi jsme zabrousili na velmi tenký led. A tím je útok Martina Vopěnky, předsedy Svazu českých knihkupců a nakladatelů, spisovatele a majitele nakladatelství Práh na Literu. Než se pustím do rozboru toho, co MV řekl, ocituji zde otázku, na kterou odpovídal i celou jeho odpověď. Otázka padla v rozhovoru pro časopis Knihkupec , což je vedlejší projekt marketingového ředitele Euromedie: Jste jeden z mála českých autorů, kteří získali respekt i v zahraničí. Román Můj bratr Mesiáš byl nyní vybrán jako scifi měsíce v britských The Times. Také v Polsku vám vycházejí skvělé recenze – lepší než v Čechách. Čím to je? Poněkud neskromně se cítím být světovým spisovatelem, což mi zdejší literární scéna nemůže odpustit. Nevolím malá česká témata, zajímají mne ta velká, obecně lidská, civilizační, filozofická. Slyšel jsem teď předsedu poroty Magnesie Litery říkat něco v tom smyslu, že oni vlastně hledají spíš něco, co by jin

Recenze: Petr Stančík – Pravomil

Jaký je nový román Petra Stančíka Pravomil? Po několika letech jsem se rozhodl vrátit k Petru Stančíkovi a podívat se na jeho knihu zblízka.  Petr Stančík se na české literární půdě pohybuje už pěknou řádku let. Dokonce déle, než je známý široké veřejnosti, do jejíhož povědomí se dostal románem  Mlýn na mumie . Ten bývá definován jako  „mystický gastronomicko-pornografický thriller“  (citace z oficiální anotace), ale tuto definici více než cokoliv jiného můžete brát jako (fungující) prodejní nálepku. Mlýn na mumie byla historická detektivka plná životní radosti, humoru a jazykové nádhery. Upřímně jsem si díky této knize Petra Stančíka zamiloval. O pár let později mě láska opustila. Důvody zde rozebírat nebudu, ale vlastně jsem se od jisté chvíle vyhýbal všemu, co Stančík napsal. Až do dnešních dní – a ještě že tak. Před pár týdny totiž v nakladatelství Druhé město (jeho domácí nakladatel) vyšel román Pravomil, popisující život skutečného československého hrdiny – Pravomila Raichla.