Recenze: Petr Stančík – Pravomil
Jaký je nový román Petra Stančíka Pravomil? Po několika letech jsem se rozhodl vrátit k Petru Stančíkovi a podívat se na jeho knihu zblízka.
O pár let později mě láska opustila. Důvody zde rozebírat nebudu, ale vlastně jsem se od jisté chvíle vyhýbal všemu, co Stančík napsal. Až do dnešních dní – a ještě že tak. Před pár týdny totiž v nakladatelství Druhé město (jeho domácí nakladatel) vyšel román Pravomil, popisující život skutečného československého hrdiny – Pravomila Raichla. O něm nedávno vyšla odborná práce od Jaroslava Čvančary, takže jen ve zkratce: Pravomil Raichl byl český vlastenec a voják, za své vlastenectví byl za 2. světové války několikrát ve vězení, včetně sovětského gulagu. Z něj se dostal přímo do československé armády Ludvíka Svobody a pomáhal osvobodit svou vlast (velmi ve zkratce). Po válce byl nespokojený se vznikajícími poměry, což ho dostalo až do uranových dolů, odkud utekl do Německa a dále do USA.
Na jeho příběhu je zajímavé to, že se v Sovětském svazu potkal s Karlem Vašem, který později (mimo jiné) poslal Heliodora Píku na šibenici. Raichl se po Listopadu 1989 rozhodl, že nenechá spravedlnost usnout a když světská spravedlnost nekonala, rozhodl se vzít osud do vlastních rukou. V den, kdy měl vykonat naplánovaný atentát, ale dostal infarkt a zemřel. Petr Stančík tuto událost pojal jako velmi dramatický a působivý prolog k celé knize a následně začíná vyprávět příběh od útlého dětství.
Jak jsme u Stančíka zvyklí, píše mu to jedna báseň. Jeho květnatý styl je nelehké si nezamilovat. Jeho schopnost vyjádřit emoce, příběh nebo i běžné myšlenky epicky a velkodušně mě hrozně baví. Číst jeho knihu je prostě velmi příjemné. A ani si hned nevšimnete několika skutečností.
Třeba toho, že se těžko pozná, jestli je to beletrizovaný životopis a nebo román inspirovaný skutečným osudem. Čtenář se může jen těžko pídit po tom, co v knize je výsledek autorovy fantazie a co vychází ze skutečného života Pravomila Raichla. Existuje sice zmíněná monografie, ale ta vlastně popisuje především válečný a poválečný život. Stančík velmi obšírně vypráví Raichlův život až do doby, kdy skončí válka a Raichl je obviněn ve vykonstruované Mostecké aféře. Po útěku z lágru už do konce knihy zbývá jen pár stránek a závěr působí, jako by už Stančík potřeboval knihu rychle uzavřít. Pointu příběhu se tak dozvíte hned na začátku, ale přeci jen čekáte, že nějaký "point" ještě přijde. A to hlavně proto, že celá kniha má podobu deníkových zápisků, které objeví dcera Karla Vaše poté, co se jejího otce snažil Raichl zabít. Románová dcera najde, dost velkou náhodou, atentátníkův hausbót a v něm tento deník. A čte v něm mimo jiné o svém otci. Očekával jsem jistou katarzi – ta sice nastane, ale působí dost upatlaně.
Petr Stančík si také mohl odpustit šifry, kdy například Gottwalda nazývá Gottfald a tak dál. Působí to vlastně dost trapně, protože všichni víme, koho popisuje a jsou to natolik výrazné osobnosti československé historie, že je zbytečné dávat jim zkomolená jména a mrkat na čtenáře, že to vlastně může být někdo docela jiný.
Výše zmíněné výtky ale knize v žádném případě neubírají velmi zřetelné kouzlo. To vychází, jak jsem psal v úvodu, ze schopnosti psát nejen čtivě, ale především půvabně. Jeho hrdina Pravomil je vlastně až nebesky dokonalý muž. Člověk, na kterém byste nectnost hledali marně. Petr Stančík se mohl v závěru knihy (která není extrémní co se rozsahu týče) více zabývat otázkami viny, spravedlnosti a trestu. Tato témata jsou sice naznačená, ale velmi od boku a velmi střídmě. Jsou to silné otázky, které by pomohly dotvořit Pravomilův charakter, minimálně v této románové podobě. I bez toho ale Pravomil funguje jako zpráva o jednom charakterním člověku, který měl vždy na mysli nejlepší dobro pro svou vlast.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář, po schválení se objeví na webu.