Přeskočit na hlavní obsah

Polemika: Proč Martin Vopěnka útočí na Literu?

V diskuzi o udílení cen Magnesia Litera ve facebookové skupině Literární s(n)obi jsme zabrousili na velmi tenký led. A tím je útok Martina Vopěnky, předsedy Svazu českých knihkupců a nakladatelů, spisovatele a majitele nakladatelství Práh na Literu.

Než se pustím do rozboru toho, co MV řekl, ocituji zde otázku, na kterou odpovídal i celou jeho odpověď. Otázka padla v rozhovoru pro časopis Knihkupec, což je vedlejší projekt marketingového ředitele Euromedie:

Jste jeden z mála českých autorů, kteří získali respekt i v zahraničí. Román Můj bratr Mesiáš byl nyní vybrán jako scifi měsíce v britských The Times. Také v Polsku vám vycházejí skvělé recenze – lepší než v Čechách. Čím to je?
Poněkud neskromně se cítím být světovým spisovatelem, což mi zdejší literární scéna nemůže odpustit. Nevolím malá česká témata, zajímají mne ta velká, obecně lidská, civilizační, filozofická. Slyšel jsem teď předsedu poroty Magnesie Litery říkat něco v tom smyslu, že oni vlastně hledají spíš něco, co by jinak mělo těžší cestu ke čtenářům. To je naprosto šílené. Oni prostě hledají takové ty úlety. Proto ta cena není a ani nemůže být jakýmkoliv měřítkem a knižnímu trhu dokonce škodí, protože čtenáři si pak nějaký oceněný úlet koupí a nechápavě kroutí hlavou. Vzniká tím dojem, že literatura vlastně není pro lidi. Přitom pravé literární umění spočívá v tom sdělit i nejsložitější věci čtivě a jednoduše. Ne naopak.

****

Když se podíváte na tu otázku, jako první vás musí napadnout: Proč najednou začal Martin Vopěnka mluvit o Liteře, přestože na ni otázka nemířila? Toto téma otevřel až v samém závěru rozhovoru (jinak velmi banálního) a zjevně mu to téma tížilo na srdci a potřeboval najít oslí můstek. Rozhovor není nikým podepsán a tak se nemůžeme autora rozhovoru zeptat, proč má pocit, že by byl Martin Vopěnka jeden z mála českých autorů, kteří získali respekt i v zahraničí. Věřím, že i členové této skupiny dovedou z hlavy vyjmenovat víc takových autorů.

Ale k podstatě Vopěnkova útoku. On tvrdí, že Litera škodí knižnímu trhu, protože hledá úlety. Když si projdete vítěze některých předešlých ročníků, dejme tomu v kategorii Próza nebo Kniha roku, najdete tam taková jména, jako Martin Hilský, Matěj Hořava, Radka Denemarková, Bianca Bellová, Jiří Kratochvil, Pavla Horáková, Marek Šindelka, Anna Bolavá, Martin Reiner, Petr Stančík, Emil Hakl a takhle bych mohl jmenovat dál. Máte pocit, že se jedná o úlety – o literaturu, která není pro lidi?

Vopěnka porotcům vyčítá, že hledají něco, co by jinak mělo těžší cestu ke čtenářům. Nevím, z jakého prohlášení či rozhovoru Vopěnka vychází. Hned v úvodu Statutu cen se dočtete, že Posláním výročních knižních cen Magnesia Litera je podpora a popularizace kvalitních knih, původních českých i překladových. Nejsem členem poroty a nemám ani žádné informace ze zákulisí. Mohu se tedy jen domnívat a spekulovat (nebo oslovit Pavla Mandyse, ale k tomu zatím nedošlo). Přesto ale nedovedu pochopit, co je špatného na tom vyhledávat a popularizovat kvalitní knihy? Vopěnka zpochybňuje erudici poroty. Tvrdí, že čtenáři kroutí hlavou nad tím, jaké knihy dostávají Literu a škodí tím trhu. Byla to ale Litera, kdo udělal hvězdu z Petry Soukupové a myslím, že podobně to platí i v případě Biancy Bellové. Litera ocenila i Jiřího Hájíčka – máte pocit, že nad jeho knihami čtenáři nevěřícně kroutí hlavou?

Nevidím do hlavy Martina Vopěnky a nebudu mu tedy podsouvat mně neznámé úmysly jeho útoku na Literu. Jeho zásluhy coby majitele a ředitele skvělého nakladatelství Práh jsou nesporné. SČKN, jehož je předsedou, toho pro knižní trh také dělá hodně (i když se v poslední době objevují opačné hlasy). Mám tedy jeho osobu ve velké úctě a nechci na něm hledat černé nitky.

Ale nemohu se prostě zbavit dojmu, že jestli něco knižní trh poškodil, tak to jsou tyto žabomyší války. Osobní averze. Ataky. Profesní řevnivost přecházející v nenávist. Neschopnost smířit se s kritikou. Večer udílení Litery by měl být svátkem všech, co mají knihy rádi. Můžeme kroutit hlavou nad tím, proč se do výběru nedostala ta či ona kniha. Proč to kdysi nedostaly Žítkovské bohyně. Šikmý kostel Karin Lednické. Ale z těchto otázek vyvozovat, že se jedná o úlet a že to nemáme brát vážně, to je trošku silné kafe.

Martin Vopěnka by měl vědět, že pozice předsedy SČKN s sebou nese i určitou odpovědnost. A že jeho slova mohou vyvolávat všelijaké pocity, nálady a také: reakce.

Chtěl bych odpovědět na otázku v názvu této polemiky. Ale nechám ji jako vyřčenou řečnickou otázku. Odpověď si najděme ve svých srdcích a duších sami.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie