Přeskočit na hlavní obsah

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

 

Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy. 

Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie příběhu sleduje Magdalenu – dívku, která byla v útlém věku umístěna do dětského domova, protože se jí, aspoň podle oficiálního výkladu, rodiče zřekli. Tento ústav není jen skladištěm odložených dětí, abych byl cynický. Režim malé děti indoktrinuje komunistickou vírou a do hlav malých nešťastníků zasévá oddanost. Z Magdaleny tak vyroste oddaná soudružka, opora vojenského režimu. 

Tím, že si pro kostru příběhu Mornštajnová vybrala silně politické téma (některé recenze to dokonce označily za literární aktivismus), mírně řečeno riskuje. Protože se najde dost čtenářů, kteří nebudou souhlasit s její interpretací alternativního vývoje po listopadu 1989. Ale pokud chtěla Mornštajnová rozčeřit vody, vybrala si skvělé téma. Mohla nabídnout další hezké čtení plné jímavých osudů a hlazení po čtenářově srsti, takže za odvahu, se kterou do psaní této knihy, šla ji můžeme přidělit pár bodů k dobru. 

Jak je ze stručného představení děje zřejmé, opět máme co do činění se silnými ženskými hrdinkami. Stalo se z toho už poznávací znamení knih Aleny Mornštajnové. Děj se odvíjí právě od žen a pokud je v knize nějaká silnější mužská postava, tak je vlastně chápána jako opora ženského protějšku. Kniha má čtenářsky vlídných cca 300 stran, takže prostoru na rozvíjení jejich charakterů moc není. Může nás to mrzet a vlastně to osobně mrzí i mě. Obě ústřední ženské postavy – Marie a Magdalena – si zaslouží svůj vlastní příběh, svou vlastní knihu. Vzhledem k tomu, že příběh pokrývá relativně dlouhou dobu 30 let děje, tak četba místy připomíná jízdu v rychlíku. Nedávný úspěch Šikmého kostela ukázal, že i v této rychlé době tady existuje prostor pro rozmáhlé psaní, a to je vlastně jediná výtka, kterou ke knize mám. 

Listopád můžeme chápat jako vztyčený prst. Vztyčený prst, který nám říká: Myslíte si, že hodnoty, které dnes máme za samozřejmé jsou tak automatické? Stačilo málo, a v roce 1989 to mohlo dopadnout jinak a my jsme mohli žít v úplně jiném světě. Mechanismus udržení moci, který Alena Mornštajnová popisuje, totiž na první pohled vypadá velmi střídmě a uvěřitelně. Jsem zvědavý, co by na tuto část knihy řekl historik a doufám, že se nějaké historické reflexe dočkáme. Ale i bez ní to na půdě románového světa funguje znamenitě. Z knihy jde chlad, šedavá nálada, která nás donutí se zamyslet nad tím, co máme a co nám tak trochu spadlo do klína. 

Další otázka knihy je neméně magická: Jak je snadné akceptovat, že přijdete o dítě? Jaké je to vyrůstat s tím, že neznáte své rodiče, svou matku a otce? A především: Co se všechno musí stát, abyste otevřeli oči a uvědomili si, v jakém světě vlastně žijete? Také tyto otázky kniha otevírá a bohužel na ně nachází jen stručné odpovědi. Souvisí to už s tím, co jsem psal: Střídmý rozsah knihy nepřeje zkoumání do hloubky. Může to být škoda, ale je to daň za čtenářskou atraktivitu této knihy. 

Tu atraktivitu ji také dodává to, co Alena Mornštajnová umí snad nejlépe: Kniha je tak čtivá, jak to od ní čekáte. Ze svého standardu úspěšná autorka neslevila ani o milimetr a čtenář dostává přesně to, co očekává. Je to kniha, u které budete horečně obracet jednu stránku za druhou a nedáte si pokoj, dokud ji nedočtete. A na konci vás bude mrzet, že nebyla ještě delší. Bude se vám  těžko loučit s postavami, budete těžko a neradi opouštět jejich svět a osudy. 

Listopád je ideální kniha pro tuto sezónu. Nenáročné čtení, které vás nenechá v klidu a které do vás zaseje otázky, na které budete chtít odpověď. Umím si představit, že úspěch této knihy bude stejně obrovský, jako úspěch předchozích knih Aleny Mornštajnové. 

A právem, protože Alena Mornštajnová se nebojí a otevírá těžké téma, které si takovou knihu zaslouží. 


Hodnocení: 9/10

Knihu si můžete koupit na stránkách nakladatelství HOST

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce.  Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám.  Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo.