Přeskočit na hlavní obsah

Raynow Winnová: Pobřežní cesta


Nebýt toho, že tuto knihu zmínila překladatelka Lucie Miolajková na svém Facebooku, vůbec bych se o ní nedozvěděl. Nevšiml jsem si recenzí, nevšiml jsem si žádných zmínek na sociálních sítích. Ta kniha kolem mne proplula a já ji vůbec nezaregistroval. Až když jsem se díky výše zmíněné náhodě o knize dozvěděl, našel jsem si na webu nakladatele krátkou ukázku. Začetl jsem se a nemohl jsem přestat. Zapůsobilo na mě okamžité kouzlo – kouzlo silného příběhu dvou lidí, které v jednu chvíli potkalo snad všechno špatné, co je potkat mohlo (skoro). A oni, místo toho, aby se schoulili do klubíčka a nadávali na osud se vydali na cestu.

Na jihozápadní pobřežní cestu, která vede po britském pobřeží. Šli pěšky, spali ve stanu, měli málo peněz, málo jídla a před sebou žádnou budoucnost. Když píšu měli, nemluvím o románové fikci. Kniha je vlastně mix hned tří žánrů: Literární cestopis, literární autobiografie a román. Raynor Winnová popisuje svůj skutečný příběh, který potkal jí a jejího manžela a který vlastně stále pokračuje.

Přiznám se, že naposledy jsem byl tak začtený do Šikmého kostela. A před tím dlouho, dlouho nic. Šikmý kostel nezmiňuji náhodou – první díl této knihy totiž říkal (mimo jiné) to, že i když se nad vámi přeženou nejčernější mraky, odvaha se tomu postavit a jít dál je strašně, strašně důležitá.

Cestopisná stránka knihy popisuje tuto pouť; její zajímavá místa, příběhy a také vlastně některé lidi, které manželé na své cestě potkali. Knize ale dost chybí fotografický doprovod, který by vás přenesl do popisovaného kraje. Já si při čtení pravidelně hledal objekty vyprávění a díky tomu se u mě vzbudila touha se tam někdy podívat.

U knih, které mě zaujmou jednou věcí (například, v tomto případě, příběhem) už moc neřeším další. Ale u Pobřežní cesty mě navíc zaujalo, jak skvěle je to napsané. Autorka v sobě objevila obrovský literární talent – když si uvědomíte, že předtím nepsala a toto je její literární debut, skoro se tomu nechce věřit.

Pobřežní cesta je pro mě velké překvapení tohoto roku. Vloni jsem četl řadu mimořádných knih, mezi které určitě patří již zmíněný Šikmý kostel nebo Kde zpívají raci. Pobřežní cesta, kterou vydalo Nakladatelství Kazda je silná ještě v jednom ohledu. Ukazuje, že i když na první pohled všechno spěje k černému scénáři, je důležité nerezignovat, najít sílu a zkusit s tím něco udělat.

Přesně tohle v dnešní době potřebujeme.

Knihu si můžete koupit přímo od nakladatele zde: https://www.knihykazda.cz/pobrezni-cesta/




Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie

Polemika: Proč Martin Vopěnka útočí na Literu?

V diskuzi o udílení cen Magnesia Litera ve facebookové skupině Literární s(n)obi jsme zabrousili na velmi tenký led. A tím je útok Martina Vopěnky, předsedy Svazu českých knihkupců a nakladatelů, spisovatele a majitele nakladatelství Práh na Literu. Než se pustím do rozboru toho, co MV řekl, ocituji zde otázku, na kterou odpovídal i celou jeho odpověď. Otázka padla v rozhovoru pro časopis Knihkupec , což je vedlejší projekt marketingového ředitele Euromedie: Jste jeden z mála českých autorů, kteří získali respekt i v zahraničí. Román Můj bratr Mesiáš byl nyní vybrán jako scifi měsíce v britských The Times. Také v Polsku vám vycházejí skvělé recenze – lepší než v Čechách. Čím to je? Poněkud neskromně se cítím být světovým spisovatelem, což mi zdejší literární scéna nemůže odpustit. Nevolím malá česká témata, zajímají mne ta velká, obecně lidská, civilizační, filozofická. Slyšel jsem teď předsedu poroty Magnesie Litery říkat něco v tom smyslu, že oni vlastně hledají spíš něco, co by jin