Přeskočit na hlavní obsah

Miloslav Nevrlý: Karpatské hry

Správně by k tomu to článku měla být přiložena fotka knihy, která by byla zachycena kdesi v hlubokých hvozdech, na opuštěných, drsných horách nebo někde, kde lišky stále ještě dávají dobrou noc.
Místo toho jsem ji vyfotil v metru, kde vlastně dokonale vystupuje kontrast tématu a prostředí, ve kterém je kniha čtena.
Karpatské hry Miloslava Nevrlého popisuje krásu rumunských Karpat, ale ne z pozice turistického bedekru, nýbrž z pozice člověka, který zachycuje své postřehy, pocity, emoce a dojmy. Je zřetelné, že autor má tento kraj opravdu rád a svou lásku přenáší na čtenáře.
Druhá linie knihy je jakási meditace o tom, jak se mění cestování a putování a trochu mentorsky vysvětluje, co má být pravá podstata putování. Mentorskému ladění kapitol napomáhá i skutečnost, že čtenáře autor oslovuje „bratříčku“, jako by k němu promlouval skautský náčelník. Ale to vše je velmi jemně podáno, rozhodně to není žádné poučování.
Celá kniha je mimořádně poetická a mimořádně poutavá. Miloslav Nevrlý putuje z údolí do údolí, od jednoho stavení ke druhému a vypráví, vypráví, vypráví.
U čtení této knihy zapomenete, že jste v civilizaci a v mysli se přesunete do samoty lesních pramenů a mechových polštářů.
Kniha poprvé vyšla už na konci osmdesátých let a dodnes neztratila na svém kouzlu – a přitažlivosti.
Varování: Hrozí, že po dočtení této knihy si budete chtít nazout toulavé boty.
Vydalo nakladatelství Vestri.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce.  Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám.  Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo.