Přeskočit na hlavní obsah

Miloslav Nevrlý: Karpatské hry

Správně by k tomu to článku měla být přiložena fotka knihy, která by byla zachycena kdesi v hlubokých hvozdech, na opuštěných, drsných horách nebo někde, kde lišky stále ještě dávají dobrou noc.
Místo toho jsem ji vyfotil v metru, kde vlastně dokonale vystupuje kontrast tématu a prostředí, ve kterém je kniha čtena.
Karpatské hry Miloslava Nevrlého popisuje krásu rumunských Karpat, ale ne z pozice turistického bedekru, nýbrž z pozice člověka, který zachycuje své postřehy, pocity, emoce a dojmy. Je zřetelné, že autor má tento kraj opravdu rád a svou lásku přenáší na čtenáře.
Druhá linie knihy je jakási meditace o tom, jak se mění cestování a putování a trochu mentorsky vysvětluje, co má být pravá podstata putování. Mentorskému ladění kapitol napomáhá i skutečnost, že čtenáře autor oslovuje „bratříčku“, jako by k němu promlouval skautský náčelník. Ale to vše je velmi jemně podáno, rozhodně to není žádné poučování.
Celá kniha je mimořádně poetická a mimořádně poutavá. Miloslav Nevrlý putuje z údolí do údolí, od jednoho stavení ke druhému a vypráví, vypráví, vypráví.
U čtení této knihy zapomenete, že jste v civilizaci a v mysli se přesunete do samoty lesních pramenů a mechových polštářů.
Kniha poprvé vyšla už na konci osmdesátých let a dodnes neztratila na svém kouzlu – a přitažlivosti.
Varování: Hrozí, že po dočtení této knihy si budete chtít nazout toulavé boty.
Vydalo nakladatelství Vestri.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie

Raynow Winnová: Pobřežní cesta

Nebýt toho, že tuto knihu zmínila překladatelka Lucie Miolajková na svém Facebooku, vůbec bych se o ní nedozvěděl. Nevšiml jsem si recenzí, nevšiml jsem si žádných zmínek na sociálních sítích. Ta kniha kolem mne proplula a já ji vůbec nezaregistroval. Až když jsem se díky výše zmíněné náhodě o knize dozvěděl, našel jsem si na webu nakladatele krátkou ukázku. Začetl jsem se a nemohl jsem přestat. Zapůsobilo na mě okamžité kouzlo – kouzlo silného příběhu dvou lidí, které v jednu chvíli potkalo snad všechno špatné, co je potkat mohlo (skoro). A oni, místo toho, aby se schoulili do klubíčka a nadávali na osud se vydali na cestu. Na jihozápadní pobřežní cestu, která vede po britském pobřeží. Šli pěšky, spali ve stanu, měli málo peněz, málo jídla a před sebou žádnou budoucnost. Když píšu měli, nemluvím o románové fikci. Kniha je vlastně mix hned tří žánrů: Literární cestopis, literární autobiografie a román. Raynor Winnová popisuje svůj skutečný příběh, který potkal jí a jejího manžela a kte