O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce. 

Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám. 

Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo. 

Tak předně: Jan Novák měl názor na Milana Kunderu hotový už předem, o tom jsem přesvědčený. Může to být tím, že oproti Kunderovi zvolil jinou cestu a že s vlky nikdy nechtěl výt. Možná ho na Kunderovi irituje jeho stalinistická minulost, možná toho je víc. Ale bohužel to je dost vidět na tonalitě knihy. Ironizuje, zesměšňuje, bagatelizuje, zveličuje… Jízlivé poznámky, zpochybňující soudy, návodné otázky (na které nemá kdo odpovědět) a nimrání se v některých nepříjemných tématech – to všechno mi dává důvod myslet si, že Novák se rozhodl shodit mramorovou sochu ještě předtím, než knihu začal psát. 

Druhá věc, kterou musím knize vytknout je cimrmanovská hra Hamlet bez Hamleta. Čili Kniha o Kunderovi bez Kundery. Jan Novák v epilogu, ke kterému se ještě vrátím, píše, že si tuto cestu vybral sám a dobrovolně. Že se svobodně rozhodl  „napsat neautorizovanou, tj. svobodnou biografii,“ a proto se rozhodl Kunderu nekontaktovat. Při vědomí toho, že Kundera programově nedává rozhovory a odmítá o svém životě mluvit je to trošku úsměvné rozhodnutí. Navíc Novák v knize využívá (lépe řečeno zneužívá) Kunderovu tezi, že za autora má mluvit jeho dílo a ne životopisy. Jak to zneužívá? Nimrá se v jeho textech a hledá v nich náznaky inspirací vlastním životem. A tato Novákova snaha místy vyznívá až nepříjemně komicky. 

Novák tedy obchází Kunderovy známé a snaží se z nich dostat co nejvíc pikantností o životě slavného spisovatele. V jednom případě podle mě zašel daleko za hranice vkusu, a to ve chvíli, kdy opakovaně naléhal na první Kunderovu manželku, aby mluvila o svém bývalém muži. Ta to odmítla hned napoprvé, ale Jana Nováka to neodradilo a pokoušel se o kontakt dál. Podobně nevkusně vyznívá také „vytěžení“ bývalého kamaráda Milana Kundery, pana doktora Pondělíčka. Ten Novákovi podal silné a extrémní svědectví o Kunderově osobnosti – a sexualitě. Troufnu si říct, že jsou věci, které nemusíme vědět – ani o Milanu Kunderovi. Notabene když se Pondělíček na konci přiznává, že se jejich vztah v poslední době výrazně zhoršil, a Novák to samozřejmě klade za vinu Kunderovi (jako všechno v knize). V tu chvíli by měl ostražitý autor zpozornět a snažit se získané informace trochu filtrovat. Novák to nedělá. Lačně skočí po všem, co mu Pondělíček předloží. Odpustit si také mohl pasáž o utracení milovaného Kunderovic psa; v knize působí dost nevkusně. A stejně jako si mohl odpustit epilog, ve kterém slavného světového autora vykresluje značně nelichotivě, navíc z pozice šmírujícího kolemjdoucího. To se prostě nedělá. 

To, co tu píšu, jsou dost zásadní věci, a kdybych teď skončil, mohl bych knihu odsoudit k věčnému zatracení, poplivat ji, vyhodit někam do knihobudky a nechat svému osudu. Jenže já to neudělám, protože přes to všechno si myslím, že ta kniha je skvělá a důležitá. Proč, to se pokusím vysvětlit v následujících odstavcích. 

Jan Novák se probral ohromným množstvím materiálů. Absolvoval desítky rozhovorů. Prolézal archivy časopisů i státní bezpečnosti. Dovedl najít kontext, informace a z nich vykřesat obraz Kunderovy osobnosti. Na knize je tato píle vidět nejen poctivým ozdrojováním (těch odkazů na zdroj je v celé knize skoro 1900), ale i komplexností celého vyprávění. Jan Novák z těch tisíců střípků sestavil mozaiku a snažil se, aby nezůstalo jediné prázdné místo. Bohužel se mu to nepovedlo úplně, ani nemohlo. Jsou totiž střepy, které zná jen Milan Kundera a tam si, ku škodě celé knihy, Novák pomáhá řečnickými otázkami. 

Není to ale jen obrovská píle, kterou mohu na knize vyzvednout. Jan Novák nevytvořil encyklopedii, ale de facto beletrizovaný životopis. Jeho schopnost čtivě psát o relativně nudných věcech, je fascinující. Dovede vás přenést do doby padesátých, šedesátých a částečně i sedmdesátých let velice věrně. Jan Novák popisuje sjezdy spisovatelů, estébácké výslechy nebo výstřelky Kundery a jeho kumpánů velmi poutavě, což pomáhá místy intelektuální a suché téma oživit. 

Tím se dostáváme k nejsilnější hodnotě knihy, a to je popis kulturního, intelektuálního a společenského prostředí v době Kunderova českého života. Ta kniha totiž není zdaleka jen o Kunderovi. Dozvíte se o fungování československých spisovatelských svazů a jejich proměně v závislosti na tom, odkud vanul politický vítr. Dozvíte se o začátcích FAMU, o fungování různých literárních časopisů nebo knižních nakladatelství. To všechno Jan Novák obsáhnul na těch více než osmi stovkách stran. Celou tou knihou se ale pochopitelně prolíná život Milana Kundery, který víc než tělo knihy je její kostrou. 

Knihu budou nesnášet všichni Burešové a ti, co se snaží relativizovat například padesátá léta. Jan Novák se netají odporem vůči komunistickému režimu (odtud nejspíš vyvěrá jeho názor na Milana Kunderu) a v knize to dává plně najevo. Ten hnus, co tu byl, popisuje velmi detailně, se vším kontextem. Velkopanské móresy režimu, jeho kapitánů i slouhů. Hnus Husákovy nastupující normalizace (vloupání do bytu Milana Kundery). Politické procesy a jejich konkrétní dopad na konkrétní nevinné lidi. Příběhy, motivy, emoce. To všechno tam je a to všechno knihu v mých očích hodně zachraňuje.

Novák také intenzivně demaskuje Kunderovy mystifikace, například jeho tvrzení, že z ČSSR do Francie odjel „malým osobním autem“, což mělo naznačit jeho nuzné poměry, ale přitom Kundera těsně před odjezdem koupil jedno z nejdražších aut, které tou dobou jezdilo po Brně. Podobných mystifikací, polopravd či vyslovených lží Novák nachází a odhaluje velké množství. Bohužel s vaničkou vylévá dítě a po nějaké době už to působí jako značná obsese. Jako by chtěl na světlo boží vytáhnout co nejvíce špíny. Ale co naplat, i takový byl Milan Kundera a takového ho musíme brát. 

Jan Novák totiž nijak nesnižuje význam Milana Kundery pro československou (a světovou) literaturu. Jistě, jeho stalinistickou a angažovanou tvorbu ironizuje i odsuzuje, ale když se pak dostane k jeho esejům, povídkám a románům, otevřeně mluví o ohromném talentu i schopnostech. Jako by tím říkal: Nutno vidět dva Kundery: Kunderu člověka a Kunderu spisovatele. 

Tuto knihu musíme číst plasticky a kriticky. Jan Novák nedovedl odložit své ego a tak je kniha vlastně i o něm – o tom, jak ON vidí Milana Kunderu. Pokud se dovedeme od tohoto oprostit, zbyde nám obrovské dílo – kniha, kterou nevidíme každý rok. Kniha Kundera: Český život a doba rozhodně potřebovala lepšího editora, který by text učesal, zjemnil, proškrtal a profiltroval, ale Jan Novák je natolik silná osobnost, že to patrně nebylo možné. 

Jestliže jsem na začátku psal, že mě Milan Kundera de facto nechával chladným, Novákova kniha to změnila. Dovedla probudit mou pozornost, dovedla ve mně vyvolat více než vřelý zájem o jeho dílo a život. A to není málo. 

Jan Novák bourá mramorovou sochu, kterou se snažil Milan Kundera sám vytvořit. Byla to socha s mramorovým povrchem, uvnitř však byla dutá a plná kostlivců ve skříni. Bourá ji s burácejícím rachotem, který bude v české literatuře rezonovat ještě dlouho.

Hodnocení: 70%

Vydalo: Argo a Paseka