Přeskočit na hlavní obsah

Zpráva pro Adolfa 1 a 2 (recenze)

Osamu Tezuka byl českému čtenáři zatím vzdálen v mlze japonštiny. Pokud tímto jazykem nevládnete, neměli jste šanci si od něj cokoliv přečíst. Možná se ptáte:  „A měli bychom?“ Rozhodně měli, protože Osamu Tezuka patří mezi největší klasiky ve svém žánru.

Tím žánrem je manga a velký dluh českému čtenáři začalo splácet nakladatelství Crew. Bylo z čeho vybírat, protože Tezuka toho měl za sebou opravdu hodně. Zpráva pro Adolfa (rozdělená na první a druhou část) byla asi to nejlepší, čím mohli začít. Tezukův styl bývá někdy přirovnáván k západnímu stylu komiksů – a tím pádem je pro západního čtenáře přijatelnější (podobně je u nás oblíbený Haruki Murakami, jehož japonské romány hodně odkazují na evropskou kulturu). Navíc část příběhu (ke kterému se ještě dostanu) se odehrává v Evropě a i to je nám blízké. A třetí důvod, proč je toto ideální vstup do Tezukovy tvorby (ale vlastně i do mangy jako takové): Tezuka se zde krotil, co se týče svých vyjadřovacích způsobů.

Příběh Zprávy pro Adolfa začíná v roce 1936, kde zrovna probíhají olympijské hry. Zatímco v Německu se už Adolf Hitler pevně drží kormidla, svět s ním zatím příliš velkou zkušenost nemá – jeho nejhorší dny mají teprve přijít. A tak zatímco němečtí atleti stoupají na stupínky vítězů, japonský novinář Seiko Tóge sledující olympiádu přímo z tribuny má hovor od svého bratra žijícího v Berlíně. Chce se sejít, protože má dokumenty, které otřesou pozicí německého vůdce. Než ale k setkání dojde, bratr je po smrti. Druhá linie příběhu sleduje dva Adolfy v Japonsku – kamarády, z nichž jeden je syn židovského pekaře a druhý syn významného japonského armádního hodnostáře. Jejich životy, na začátku spojené silným přátelstvím, se pochopitelně vinou dějin rozejdou, ale jak už to u správného příběhu bývá, nakonec se zase shledají. Příběh se ale vůbec nevyvíjí tak, jak čtenář může očekávat. Tezuka se nebojí odbočit z vyprávěné linie a rozehrát jinou, zdánlivě a na první pohled nesouvisející partii.

Kniha má jedno hlavní téma – co s člověkem udělá zlo a jak se mu můžete postavit. V příběhu vystupuje hned několik záporáků – a ten s černým knírkem překvapivě nepatří k těm nejhorším. Protože on funguje víceméně jako lampa – lampa, v jejímž stínu se odehrávají mnohem zajímavější osudy. Příběh má filmové tempo, takže dojde k několika dramatickým obratům a k několika scénám, kdy se čtenářovo srdce zastaví. Silné téma pochopitelně přináší silné momenty, a Osamu Tezuka se jich rozhodně nebojí. Umí jít až na dřeň emocí a na hranici snesitelného. Ale velmi dobře ví, kde ta hranice je a kdy už nedojít do světa emočního kýče.

Dovedu si představit, jak bolestné to musí být například pro Japonce – svůj národ nijak nešetří. Kniha vyšla už na začátku osmdesátých let a k nám jí to tedy trvalo skoro čtyři desetiletí. Pro mangu jsou typické kresby, které zdůrazňují emoční vypětí a často toto zobrazení sahá až někam k parodii nebo k americkým animákům. Osamu Tezuka se ve Zprávě pro Adolfa v tomto směru dost krotil. Stále to sice je manga se vším, co k ní patří (takže se připravte na to, že budete číst „pozpátku, tedy od konce knihy na začátek“), ale protože vypráví vážné téma, s těmito prvky nakládá obezřetně, jako se vzácným kořením. Co se mi hodně líbilo je, že způsob vykreslení postav odpovídá jejich charakteru. Poznáte tak záporáka nebo klaďase – a to dokonce tehdy, když se z klaďase stane záporák. Oceňuji také důkladnou práci s panely, kdy klasické a očekávatelné rozložení čas od času nahradí jiné, které umocní nebo zdůrazní právě probíhající děj.

Vyzdvihnout je třeba také práci překladatelky – Anny Křivánkové. Oba díly – cca 650 a 600 stran – jsou plné japonské faktografie a terminologie. Přeložit to a uvést do správného kontextu muselo být náročné, ale celkový výsledek působí impozantně a pečlivě.

Ať už se na knihu (respektive na knihy, dva díly se prodávají samostatně, byť vyšly jen pár týdnů za sebou) podívám z jakéhokoliv hlediska, nemám ji vůbec co vytknout. Je to má první manga, kterou jsem četl takto důkladně a zažil jsem něco skvělého. Po dočtení jsem začal studovat, jak má manga vypadat, co se zde dělá a jak a otevřel se přede mnou úplně nový svět. Poslední měsíce jsem měl komiksové – jen namátkou: Essex County, Padoucnice, Kosmo knedlíci… Zpráva pro Adolfa toto období završila jako pověstná třešnička na dortu. To dílo je ohromné, bezchybné a dechberoucí. Jestli chcete začít komiksem, nebo přímo mangou, nemáte asi lepší volbu. Vedle zmíněné Essex County je toto nejlepší komiksový počin roku 2019 (do této soutěže ještě patří Providence, která mi leží na nočním stolku). A já jen doufám, že to nebyla poslední manga od Osamy Tezuky, která vyšla v českém překladu.

Knihu si můžete koupit zde: https://www.obchod.crew.cz/kategorie-22435/komiks/zprava-pro-adolfa




Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce.  Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám.  Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo. 

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici. Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě. Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po