Přeskočit na hlavní obsah

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici.



Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě.

Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po financování prezidentské kampaně. Je dobré tyto případy připomínat a je vlastně dobře, že existuje kniha, která Zemanovu polistopadovou historii shrnuje. Problém je, že tato kniha se tváří, že je něco víc. V oficiální anotaci se dočteme: „Jde o investigativní portrét prezidenta Miloše Zemana. Autor v ní hledá odpověď na otázku, kdo stál za financováním jeho předvolební kampaně. Přináší nové informace a souvislosti o lidech z blízkého okolí prezidenta Zemana. Důkladně rozebírá také to, komu a proč se Miloš Zeman mstí.“ Velmi překvapivě se tak dozvíme, že se Zeman mstí sociální demokracii za prezidentskou volbu v roce 2003 a že lidé z jeho okolí podnikali v Rusku (nebo s Ruskem). Nemám pocit, že bych se dozvěděl něco extra nového.

Jediná kapitola, ve které najdeme zárodky jakési investigace se jmenuje, velmi podivně, Lisbeth Zemanderová. Jaroslav Kmenta nemohl odolat nazvat tuto kapitolu podle jedné z nejslavnějších literárních postav současnosti. Investigace v této kapitole je však poněkud, jak bych řekl, „kmentovská“. Jednoho večera ho kontaktuje hacker, který mu vysvětlí, že se dostal do počítačů jistého člověka z blízkosti Miloše Zemana (konkrétní Kmenta není, přestože to jméno údajně zná) a má nějaký screenshot (Kmenta mu opakovaně říká printscreen) z bankovního účtu. Celá ta historka na první pohled působí jak ze špatného špionážního románu a to především z toho důvodu, že Kmentovi se s údajným hackerem nepodařilo sejít a celá historka tak vyzněla do ztracena. Dozvěděli jsme se tak, že v nějaké bance v Belize je tajemný účet, na kterém jsou tajemné miliony. Nic víc. Jestli to má být hlavní investigace celé knihy, není to trošku málo, Antone Pavloviči?

Pokud ale tuto knihu odmítnete považovat za investigativní portrét Miloše Zemana, počtete si docela dobře. Připomíná třeba detaily oné neslavně slavné prezidentské volby v roce 2003, kdy MIloš Zeman potupně utekl z Pražského hradu bočním východem. Připomíná kauzu Olovo, což měla být diskreditace Petry Buzkové. Připomíná minulost Miroslava Šloufa i jeho odstavení v roce 2013. Vykresluje Miloše Zemana jako mstivého člověka bez skrupulí.

A to mi na knize, paradoxně, vadí úplně nejvíc. Já bych chtěl poznat všechny stránky jeho osobnosti. Rád bych si přečetl knihu, která alespoň trochu poodhalí víc než to, co všichni dávno víme. Na takovou knihu si budeme muset ještě počkat.

A málem jsem zapomněl na něco, co mě na knize štvalo celou dobu a díky čemu jsem výrazně snížil závěrečné hodnocení. Všichni víme, že Miloš Zeman se rád napije. Ale počet zmínek o tom, že je Miloš Zeman starej zpiťar, počet zmínek o tom, kdy se Miloš Zeman zase opil překročil únosnou míru. Kniha se tím bohužel posunula do kategorie politický bulvár. A to snad nemá „jedna z nejvýraznějších osobností české investigativní žurnalistiky“ zapotřebí. Nebo má?

Hodnocení: 40%

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce. 
Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám. 
Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo.