Přeskočit na hlavní obsah

Rozečetl jsem Chirurga od Petry Dvořákové


Po Dědině jsem byl docela nažhavený, protože ta se mi, celkem nečekaně, dost líbila. U Chirurga mi trvalo asi 70 - 80 stránek, než jsem se do toho začetl, už jsem byl smířený s tím, že knihu vzdám.
Přišlo mi to jako novodobá variace na doktora Štrosmajera, respektive doktora Blažeje. Prostě, Nemocnice na kraji města v roce 2019.
Pak se ale něco změnilo a já v knize uvízl. Jsem někde v polovině, ale už vím, že nebudu litovat toho, že jsem knize dal ještě chvilku šanci.
Dvořáková dost nepříjemně vykresluje krizi středního věku, rodinnou krizi a obecně bídu života na maloměstě.
Velké plus knihy: Zdravotní slang. Matně si vybavuju zmínku o tom, že má autorka nastudované prostředí, takže dobře ví, o čem píše. A je to na výsledku opravdu velmi znát. Nejde jen o slang, ale o operační procesy a události na sále. Ano, jak jsem psal výše – Nemocnice na kraji města.
Celkově mám z knihy dojem (a ten se už nezmění), že je to kvalitně napsaná odpočinková beletrie s bonusem navíc (zdravotnické prostředí). Ale nějak tomu prostě chybí X faktor, nemohu si pomoct.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie

Raynow Winnová: Pobřežní cesta

Nebýt toho, že tuto knihu zmínila překladatelka Lucie Miolajková na svém Facebooku, vůbec bych se o ní nedozvěděl. Nevšiml jsem si recenzí, nevšiml jsem si žádných zmínek na sociálních sítích. Ta kniha kolem mne proplula a já ji vůbec nezaregistroval. Až když jsem se díky výše zmíněné náhodě o knize dozvěděl, našel jsem si na webu nakladatele krátkou ukázku. Začetl jsem se a nemohl jsem přestat. Zapůsobilo na mě okamžité kouzlo – kouzlo silného příběhu dvou lidí, které v jednu chvíli potkalo snad všechno špatné, co je potkat mohlo (skoro). A oni, místo toho, aby se schoulili do klubíčka a nadávali na osud se vydali na cestu. Na jihozápadní pobřežní cestu, která vede po britském pobřeží. Šli pěšky, spali ve stanu, měli málo peněz, málo jídla a před sebou žádnou budoucnost. Když píšu měli, nemluvím o románové fikci. Kniha je vlastně mix hned tří žánrů: Literární cestopis, literární autobiografie a román. Raynor Winnová popisuje svůj skutečný příběh, který potkal jí a jejího manžela a kte