čtvrtek 24. října 2019

Robert Galbraith: Smrtící bílá

Stokrát jsem si mohl slibovat, že další tlustou bichli od Roberta Galbraitha, spisovatelského alter-ega slavné spisovatelky J. K. Rowlingové, už číst nebudu. Stokrát jsem si ten slib dal, a stejně jsem opět podlehl vábení z britských ostrovů.

A to přesto, že tentokrát se Robert Galbraith skutečně utrhl ze řetězu. Smrtící bílá, čtvrtý kriminální případ s detektivem Cormoranem Strikem a jeho souputnicí Robin má v českém vydání úctyhodných sedm stovek stran.



Ten rozsah ale více než úctu vzbuzuje otázku: Opravdu tento příběh potřeboval takový rozsah? Notabene bavíme-li se pořád o žánru detektivního románu, kterým kniha, byť už víceméně pouze formálně, je. Mám neblahé tušení, že autorčin věhlas svázal ruce jejímu redaktorovi, který nedovedl slavnou spisovatelku držet „na uzdě“.

Píšu o tom, že kniha je detektivka více méně pouze formálně. Těch žánrů totiž Robert Galbraith obsáhl hned několik. Detektivní linka je tu, aspoň že tak, pořád ta hlavní. Je tedy nejsilnější přísada knihy, nejpodrobněji rozvinutá, ale bohužel musím konstatovat, že také notně překombinovaná. Jsou tu postavy, které se zpočátku tváří silně důležitě, až démonicky, aby se jejich význam ve výsledku ukázal jako nulový. Detektivní linie knihy chtěla proškrtat asi nejvíce, protože bych se nedivil, kdyby se při rozplétání celého případu čtenáři zoufale ztráceli.

Pak je tu romantická linie – tu jsme samozřejmě viděli už v předchozích částech a toto klubíčko se smotávalo především kolem Robin. Tentokrát tato linka dostala obří místo a odhaduju, že její prostor je kolem jedné třetiny knihy. Navíc se už netýká jen Robin, ale také Cormorana. Čekal jsem, že mi to bude vadit, ale nakonec to bylo místy vítané osvěžení a odpočinutí od překombinované detektivní linky.

A poslední linie a poslední žánr knihy je společenský román – popsání života londýnské smetánky. Někdy se mi zdá, že tuto část společnosti Robert Galbraith nemá rád. Lidé „držící prst na tepu dějin“ zde nejsou vykreslení dvakrát v lichotivém světle. Na tuto linii je dokonce silně namotaný příběh kolem koní, a ten se ukázal jako vůbec nejvíc jalový z celé knihy. Neumím to zhodnotit jinak, než jako zbytečnou vatu, bez které by kniha byla stokrát lepší.

Když pejsek a kočička pekli dort, dali do něj všechno co měli po ruce a jak to dopadlo, to všichni víme. Tato kniha je totéž. Spousta vaty, které se sice velmi příjemně čte (aby ne, když autorka umí psát velmi dobře), ale ve výsledku zanechává nedobrý pocit na patře. Je to obrovská škoda, protože kdyby kniha dostala potřebný zásah editora, byla by to fakt dobrá detektivka. Kouzlo Cormorana Strika prostě funguje, navíc když jeho investigace zasahuje do vysokých kruhů. Ale udělat z této knihy dort od pejska a kočičky prostě nebyl dobrý nápad. Přesto je to kniha, kterou jsem přečetl s chutí a na kterou budu chvíli vzpomínat.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za komentář, po schválení se objeví na webu.

Jana Ciglerová: Americký deník

Před pár dny jsem vás tu lákal na knihu Věda podle abecedy Petra Koubského. Nevím jestli jsem to tehdy zmínil, ale je to součást nové edice...