Přeskočit na hlavní obsah

Malé vyznání lásky k Ivanovi Blatnému, nakladatelství Host a nakladatelství Druhé Město


Byl jsem na střední škole, když jsem objevil text Karla Kyncla o Ivanu Blatném. Byla to reportáž o básníkovi, který nikým nepoznán dožívá v anglickém sanatoriu. Byl to příběh anglické zdravotní sestry, která v něm poznala slavného básníka a díky ní se svět dozvěděl o tom, že tento velký člověk žije – ba co víc, že dokonce píše. Ten text snad ještě někde najdu a přepíšu ho, je to fascinující čtení. Jeho příběh mě nadchnul natolik, že jsem o něm tehdy udělal referát na hodinu literatury a před znuděnu třídou citoval z té reportáže. V očích učitelky češtiny jsem patrně stoupl; v očích zbytku třídy jsem byl ještě větší magor.

Když jsem začal studovat v Praze, navštívil jsem městskou knihovnu, abych se mohl s poezií Ivana Blatného seznámit – v Žatci od něj nic neměli, v naší venkovské knihovně tuplem ne. Našel jsem vydání jeho emigrantských veršů (myslím, že to byla Pomocná škola Bixley). Ivan Blatný už byl v době psaní nemocný. Nic to neubíralo na síle jeho poezie, ale člověk se musel obrnit před zdánlivým nonsensem. Přesto se mi povedlo si jeho poezii zamilovat.



Jak život šel, odsunul jsem tuto nově nabytou zkušenost do pozadí a na Ivana Blatného pozapomněl. Až do doby, než Martin Reiner začal mluvit o tom, že píše román o jeho životě – a kniha později skutečně vyšla. V tu chvíli bylo všude plno Blatného a mně se chtělo křičet: „Já ho objevil předtím, než to bylo cool!“


Ivan Blatný se narodil 21. 12. 1919, takže letos to bude přesně sto let. Při této příležitosti se dvě skvělá brněnská nakladatelství (Host a Druhé město) spojila, aby splnily dluh polistopadové společnosti vůči Ivanu Blatném. „I po letech svobody je faktem, že nejslavnější Melancholické procházky vyšly po roce 1941 samostatně jen dvakrát: v roce 1968 a 1990, zbývající tři sbírky už podruhé v samostatné reedici nevyšly nikdy. Navzdory setrvalému zájmu o Blatného dílo se tyto starší tituly čas od času objeví jen jako předražený antikvární artikl.“


Předanglická tvorba Ivana Blatného představuje čtyři sbírky: Paní Jitřenka, Melancholické procházky, Tento večer a Hledání přítomného času. Jejich souborné vydání představuje skutečnou kulturní událost tohoto roku. I kdybych neměl jiný důvod, už díky tomu budu nakladatelství Host a nakladatelství Druhé město vynášet do nebes. S úpravou si dal záležet zkušený Martin Pecina, takže knihy jsou navíc malé umělecké dílo.


Jediné, co mě na tomto vydání mrzí je absence krabičky, která by čtyřem sešitům v měkké vazbě dávala ucelený tvar. Ale dobře chápu ekonomické limity u takového počinu a nijak to nesnižuje mé nadšení a lásku, kterou cítím od první chvíle, co jsem knihy dostal do ruky.

Knihy jsou k dostání třeba zde: https://www.hostbrno.cz/ctyri-knihy/

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce. 
Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám. 
Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo.

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici.



Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě.

Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po finan…