Přeskočit na hlavní obsah

Malé vyznání lásky k Ivanovi Blatnému, nakladatelství Host a nakladatelství Druhé Město


Byl jsem na střední škole, když jsem objevil text Karla Kyncla o Ivanu Blatném. Byla to reportáž o básníkovi, který nikým nepoznán dožívá v anglickém sanatoriu. Byl to příběh anglické zdravotní sestry, která v něm poznala slavného básníka a díky ní se svět dozvěděl o tom, že tento velký člověk žije – ba co víc, že dokonce píše. Ten text snad ještě někde najdu a přepíšu ho, je to fascinující čtení. Jeho příběh mě nadchnul natolik, že jsem o něm tehdy udělal referát na hodinu literatury a před znuděnu třídou citoval z té reportáže. V očích učitelky češtiny jsem patrně stoupl; v očích zbytku třídy jsem byl ještě větší magor.

Když jsem začal studovat v Praze, navštívil jsem městskou knihovnu, abych se mohl s poezií Ivana Blatného seznámit – v Žatci od něj nic neměli, v naší venkovské knihovně tuplem ne. Našel jsem vydání jeho emigrantských veršů (myslím, že to byla Pomocná škola Bixley). Ivan Blatný už byl v době psaní nemocný. Nic to neubíralo na síle jeho poezie, ale člověk se musel obrnit před zdánlivým nonsensem. Přesto se mi povedlo si jeho poezii zamilovat.



Jak život šel, odsunul jsem tuto nově nabytou zkušenost do pozadí a na Ivana Blatného pozapomněl. Až do doby, než Martin Reiner začal mluvit o tom, že píše román o jeho životě – a kniha později skutečně vyšla. V tu chvíli bylo všude plno Blatného a mně se chtělo křičet: „Já ho objevil předtím, než to bylo cool!“


Ivan Blatný se narodil 21. 12. 1919, takže letos to bude přesně sto let. Při této příležitosti se dvě skvělá brněnská nakladatelství (Host a Druhé město) spojila, aby splnily dluh polistopadové společnosti vůči Ivanu Blatném. „I po letech svobody je faktem, že nejslavnější Melancholické procházky vyšly po roce 1941 samostatně jen dvakrát: v roce 1968 a 1990, zbývající tři sbírky už podruhé v samostatné reedici nevyšly nikdy. Navzdory setrvalému zájmu o Blatného dílo se tyto starší tituly čas od času objeví jen jako předražený antikvární artikl.“


Předanglická tvorba Ivana Blatného představuje čtyři sbírky: Paní Jitřenka, Melancholické procházky, Tento večer a Hledání přítomného času. Jejich souborné vydání představuje skutečnou kulturní událost tohoto roku. I kdybych neměl jiný důvod, už díky tomu budu nakladatelství Host a nakladatelství Druhé město vynášet do nebes. S úpravou si dal záležet zkušený Martin Pecina, takže knihy jsou navíc malé umělecké dílo.


Jediné, co mě na tomto vydání mrzí je absence krabičky, která by čtyřem sešitům v měkké vazbě dávala ucelený tvar. Ale dobře chápu ekonomické limity u takového počinu a nijak to nesnižuje mé nadšení a lásku, kterou cítím od první chvíle, co jsem knihy dostal do ruky.

Knihy jsou k dostání třeba zde: https://www.hostbrno.cz/ctyri-knihy/

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie

Raynow Winnová: Pobřežní cesta

Nebýt toho, že tuto knihu zmínila překladatelka Lucie Miolajková na svém Facebooku, vůbec bych se o ní nedozvěděl. Nevšiml jsem si recenzí, nevšiml jsem si žádných zmínek na sociálních sítích. Ta kniha kolem mne proplula a já ji vůbec nezaregistroval. Až když jsem se díky výše zmíněné náhodě o knize dozvěděl, našel jsem si na webu nakladatele krátkou ukázku. Začetl jsem se a nemohl jsem přestat. Zapůsobilo na mě okamžité kouzlo – kouzlo silného příběhu dvou lidí, které v jednu chvíli potkalo snad všechno špatné, co je potkat mohlo (skoro). A oni, místo toho, aby se schoulili do klubíčka a nadávali na osud se vydali na cestu. Na jihozápadní pobřežní cestu, která vede po britském pobřeží. Šli pěšky, spali ve stanu, měli málo peněz, málo jídla a před sebou žádnou budoucnost. Když píšu měli, nemluvím o románové fikci. Kniha je vlastně mix hned tří žánrů: Literární cestopis, literární autobiografie a román. Raynor Winnová popisuje svůj skutečný příběh, který potkal jí a jejího manžela a kte