Přeskočit na hlavní obsah

Pavol Rankov: Legenda o jazyku

Víte, proč nikdy nebudu profesionální recenzent? Protože nedovedu psát recenzi bez toho, aniž bych se dovedl oprostit od vyvolaných emocí. Ty, které ve mne vyvolala kniha Legenda o jazyku slovenského bestsellermakera Pavola Rankova byly zdrcující, omamné a těžko zapomenutelné.



A přitom to začalo tak idylicky. Děj nás zastihne v roce 1972, kdy do Prahy přijíždí slovenská rodina. Otec jde budovat pražské metro a syn studovat historii. Zatímco při budování metra máte jasné a nezpochybnitelné postupy, s tím studiem historie to je horší. Tomáš (a jeho tři kamarádi) jsou konfrontováni s marxistickým výkladem historie, který prezentuje mladý asistent. Přednáší jim o středověku, konkrétně o Václavu IV, Janovi z Nepomuku a dějiny staré několik století uvádí do kontextu aktuální ideologie. Zpochybňuje legendu a vysvětluje, proč je třeba kult nejznámějšího českého světce (respektive jednoho z nejznámějších) odsoudit.

V druhé, dějově i prostorově slabší lince sledujeme starou tetičku na prahu svých dní, která se stále více pohrouží do duševního lmbu. Po pár kapitolách už víme, o koho se jedná, ale já vám to neprozradím :-) Tyto dvě linie se pochopitelně časem protnou a vznikne z nich velkolepý finiš.

Po dočtení knihy jsem seděl asi dvě minuty na posteli a díval se na prázdnou bílou zeď přede mnou. Přestože pointa ve výsledku zas tak moc překvapivá a neočekávaná není, musel jsem ji chvilku rozdýchat. Toto je přesně ten typ knihy, mezi které řadím například Houbařku Viktorie Hanišové (za chvíli jí vyjde nová kniha) nebo Dominiku Jardy Konáše. Necháte se ukolébat relativně milým příběhem a skoro si ani nevšimnete, jak je ten příběh stránku po stránce více a více temný.

Po všech těch knihách, filmech a seriálech, které se snaží tu dobu idealizovat a které se nestydí tvrdit, že sice tu byla nesvoboda, ale neměli jsme se přece tak hrozně jsem rád, když vyjde kniha, která řekne: Bylo to hnusné a hnusnější, než si dneska myslíme. Pavol Rankov s rámusem bourá Potěmkinovu vesnici a ukazuje, co bylo za kulisami.

K Legendě o jazyku doporučuji otevřít si internet a dohledávat články o Janu Nepomuckém. Sám jsem byl překvapen tím, co všechno o něm nevím. Legenda o jazyku není historická beletrie, ale o historii vám toho poví poměrně hodně.

Knihu vydalo nakladatelství Host, přeložila Petra Darovcová.

Koupit si ji můžete přímo od nakladatele na tomto odkazu.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie

Raynow Winnová: Pobřežní cesta

Nebýt toho, že tuto knihu zmínila překladatelka Lucie Miolajková na svém Facebooku, vůbec bych se o ní nedozvěděl. Nevšiml jsem si recenzí, nevšiml jsem si žádných zmínek na sociálních sítích. Ta kniha kolem mne proplula a já ji vůbec nezaregistroval. Až když jsem se díky výše zmíněné náhodě o knize dozvěděl, našel jsem si na webu nakladatele krátkou ukázku. Začetl jsem se a nemohl jsem přestat. Zapůsobilo na mě okamžité kouzlo – kouzlo silného příběhu dvou lidí, které v jednu chvíli potkalo snad všechno špatné, co je potkat mohlo (skoro). A oni, místo toho, aby se schoulili do klubíčka a nadávali na osud se vydali na cestu. Na jihozápadní pobřežní cestu, která vede po britském pobřeží. Šli pěšky, spali ve stanu, měli málo peněz, málo jídla a před sebou žádnou budoucnost. Když píšu měli, nemluvím o románové fikci. Kniha je vlastně mix hned tří žánrů: Literární cestopis, literární autobiografie a román. Raynor Winnová popisuje svůj skutečný příběh, který potkal jí a jejího manžela a kte