Maria Adolfssonová: Velká chyba
Severské literatury a speciálně detektivek tu vyšlo tolik, že se v tom už dnes málokdo vyzná. Současně bohužel platí, že je konkurence tak silná, že se málokdy povede neznámému dílu zazářit. Vlastně si už ani nevzpomenu, kdy jsem se s takovou knihou potkal. Až do dnešního dne. Velká chyba vás donutí věřit v to, že malé literární zázraky jsou u nordic noir stále možné.
Co se vám vybaví, když slyšíte milionkrát omletý výraz skandinávská krimi? Já si hned vzpomenu na drsné scény norské superstar Joa Nesbøho. Vzpomenu si na sociálně–politické zápletky Stiega Larssona. Vzpomenu si na lehce mystické motivy Johana Theorina nebo Yrsy Sigurðardóttir. Ale co je pro mě nordic noir především: komplikovaný vztah k hlavnímu hrdinovi. Často je to policista nebo policistka, který před něčím utíká a ve skříni má své zapáchající kostlivce. Nebo kupí jeden problém na druhý a propadá se do deliria, ať už alkoholového nebo drogového.
Maria Adolfssonová napsala knihu, která se těmto definicím do velké míry vyhejbá. Postavila ji na atmosféře smyšleného souostroví Doggerland, které leží v Severním moři mezi Velkou Británií a Dánskem. Mimochodem, v těchto místech kdysi Doggerland skutečně existoval – jednalo se o pevninu, která byla zatopena vlnou tsunami někdy na konci poslední doby ledové. Adolfssonová tedy nechává tuto bájnou část Evropy ožít a stvořila stejnojmenné souostroví.
Povedlo se jí ho popsat tak věrně, že se vám skutečně nebude chtít odejít (jak slibuje výkřik na obálce českého vydání). Tu atmosféru cítíte velmi, velmi silně. Vidíte domečky, kopce, pláže a široké moře. Chápete místní zvyklosti a mentalitu lidí. Velmi věrně, velmi živě. Je to rozhodně nejsilnější prvek příběhu. Naštěstí ne jediný zajímavý.
Na jeho začátku sledujeme policejní inspektorku Karen, jak se plíží pryč z hotelového pokoje, ve kterém strávila ne úplně plánovanou noc po místním festivalu oustřiček. Má za sebou jednorázový románek s člověkem, kterého by ve své posteli nejraději neviděla: se svým šéfem. S šéfem, se kterým to má už tak dost těžké. Povede se jí odjet domů, kde ji po několikahodinovém spánku probudí policejní ředitel. Bývalá žena jejího nadřízeného byla surově umlácena a Karen se má ujmout vyšetřování.
Vyprávění má i svou druhou fázi: o 40 - 50 let dříve se skupinka alternativních lidí snaží na jednom místním statku žít jinak. Jejich pokus neskončí úspěchem a má významnou spojitost s kriminálním příběhem ze současnosti.
Tak, o ději jsem toho už řekl víc, než jsem měl v plánu, zbytek si budete muset přečíst sami. Proč byste měli? Protože kromě relativně zajímavého kriminálního případu a již zmíněné atmosféry toho Velká chyba přináší docela hodně. Předně je to vykreslení vztahů v policejním týmu. Setkáte se hned s několika postavami, které vás budou bavit a jejichž osud vás (chvíle pro literární klišé) chytne a nepustí. A to nejen ve složkách místní policie. Autorka si se čtenářem hraje jako kočka s myší, takže se připravte na nenápadné náznaky budoucích zajímavých dějů.
Až do samého závěru jsem netušil, kdo vlastně onu nešťastnou ženu umlátil. Zapomeňte na to, že byste měli šanci na to přijít, výsledný motiv je relativně překvapivý. I toto je podpůrný argument pro mé tvrzení, že tato kniha má vlastně do žánru skandinávské krimi daleko a blíží se spíše ke klasické britské whodunit. S tím velkým rozdílem, že zde není slečna Marplová, ale regulerní policistka.
Detektivní žánr můžeme vnímat jako jednorázovou oddechovku a není na tom nic špatného. Velká chyba si ale podle mě zaslouží trvalé místo v knihovničce. K výše zmíněným kladům musím přidat i ódu na český překlad. Bylo vidět, že překladatelka pracuje s nářečím a jazykem tak, aby přidala na autenticitě celého románu.
Takže: Velkou chybu mohu s klidem doporučit každému, koho baví detektivní literatura a speciálně všem fanouškům Petera Maye. Kdo znáte trilogii z Hebrid, víte o čem mluvím.
Hodnocení:90%
Vydalo Argo v překladu Lucie Podhorné
Koupit si ji můžete například zde.
Co se vám vybaví, když slyšíte milionkrát omletý výraz skandinávská krimi? Já si hned vzpomenu na drsné scény norské superstar Joa Nesbøho. Vzpomenu si na sociálně–politické zápletky Stiega Larssona. Vzpomenu si na lehce mystické motivy Johana Theorina nebo Yrsy Sigurðardóttir. Ale co je pro mě nordic noir především: komplikovaný vztah k hlavnímu hrdinovi. Často je to policista nebo policistka, který před něčím utíká a ve skříni má své zapáchající kostlivce. Nebo kupí jeden problém na druhý a propadá se do deliria, ať už alkoholového nebo drogového.
Maria Adolfssonová napsala knihu, která se těmto definicím do velké míry vyhejbá. Postavila ji na atmosféře smyšleného souostroví Doggerland, které leží v Severním moři mezi Velkou Británií a Dánskem. Mimochodem, v těchto místech kdysi Doggerland skutečně existoval – jednalo se o pevninu, která byla zatopena vlnou tsunami někdy na konci poslední doby ledové. Adolfssonová tedy nechává tuto bájnou část Evropy ožít a stvořila stejnojmenné souostroví.
Povedlo se jí ho popsat tak věrně, že se vám skutečně nebude chtít odejít (jak slibuje výkřik na obálce českého vydání). Tu atmosféru cítíte velmi, velmi silně. Vidíte domečky, kopce, pláže a široké moře. Chápete místní zvyklosti a mentalitu lidí. Velmi věrně, velmi živě. Je to rozhodně nejsilnější prvek příběhu. Naštěstí ne jediný zajímavý.
Na jeho začátku sledujeme policejní inspektorku Karen, jak se plíží pryč z hotelového pokoje, ve kterém strávila ne úplně plánovanou noc po místním festivalu oustřiček. Má za sebou jednorázový románek s člověkem, kterého by ve své posteli nejraději neviděla: se svým šéfem. S šéfem, se kterým to má už tak dost těžké. Povede se jí odjet domů, kde ji po několikahodinovém spánku probudí policejní ředitel. Bývalá žena jejího nadřízeného byla surově umlácena a Karen se má ujmout vyšetřování.
Vyprávění má i svou druhou fázi: o 40 - 50 let dříve se skupinka alternativních lidí snaží na jednom místním statku žít jinak. Jejich pokus neskončí úspěchem a má významnou spojitost s kriminálním příběhem ze současnosti.
Tak, o ději jsem toho už řekl víc, než jsem měl v plánu, zbytek si budete muset přečíst sami. Proč byste měli? Protože kromě relativně zajímavého kriminálního případu a již zmíněné atmosféry toho Velká chyba přináší docela hodně. Předně je to vykreslení vztahů v policejním týmu. Setkáte se hned s několika postavami, které vás budou bavit a jejichž osud vás (chvíle pro literární klišé) chytne a nepustí. A to nejen ve složkách místní policie. Autorka si se čtenářem hraje jako kočka s myší, takže se připravte na nenápadné náznaky budoucích zajímavých dějů.
Až do samého závěru jsem netušil, kdo vlastně onu nešťastnou ženu umlátil. Zapomeňte na to, že byste měli šanci na to přijít, výsledný motiv je relativně překvapivý. I toto je podpůrný argument pro mé tvrzení, že tato kniha má vlastně do žánru skandinávské krimi daleko a blíží se spíše ke klasické britské whodunit. S tím velkým rozdílem, že zde není slečna Marplová, ale regulerní policistka.
Detektivní žánr můžeme vnímat jako jednorázovou oddechovku a není na tom nic špatného. Velká chyba si ale podle mě zaslouží trvalé místo v knihovničce. K výše zmíněným kladům musím přidat i ódu na český překlad. Bylo vidět, že překladatelka pracuje s nářečím a jazykem tak, aby přidala na autenticitě celého románu.
Takže: Velkou chybu mohu s klidem doporučit každému, koho baví detektivní literatura a speciálně všem fanouškům Petera Maye. Kdo znáte trilogii z Hebrid, víte o čem mluvím.
Hodnocení:90%
Vydalo Argo v překladu Lucie Podhorné
Koupit si ji můžete například zde.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář, po schválení se objeví na webu.