středa 10. dubna 2019

Aleš Palán: Miss Exitus

Dovedete si představit těžší téma pro román, než je umírání a smrt? Aleš Palán se toho nezalekl a před pár dny vrhl na pulty knihkupectví a poličky e-shopů knihu Miss Exitus. Citlivější povahy musím předem varovat: budete plakat.

Skeptičtější z vás se teď možná mohou ptát: Není to od autora tak trochu kalkul? Vyvolat laciné emoce, laciné slzy? Kdo ale sleduje tvorbu Aleše Palána tak ví, že rozhodnutí umístit děj své knihy do prostředí domácího hospice vypočítavost není. Vloni na podzim vydal knižní rozhovor s Marií Svatošovou, která je zakladatelka domácí hospicové služby u nás. Už tehdy s Alešem Palánem předvedli, že toto téma můžete pojmout citlivě a vkusně. A v knize Miss Exitus tuto schopnost Aleš Palán projevil znovu.

V centru příběhu je Ema, mladá dívka, která jde na poslední cestu doprovodit jistou paní Neomytkovou – dávnou rodinnou přítelkyni. Ta žije v domku se svým synem, který je, taktně řečeno, duševně poněkud mimo. Postupně se ukáže, že postarat se o umírající nebude to jedné, co ten den na mladou Emu čeká. Notabene, když se den předtím rozešla se svým přítelem a když ji na záda dýchá studentka fotografie, která sbírá fotky neživých. Moc tomu nepřidá ani syn paní Neomytkové, který Emě nejen že nepomáhá, ale celé to podstatně komplikuje. Děj je pochopitelně mnohem zajímavější a plnější, než jsem tu popsal, ale v mých recenzích jste si už zvykli, že o ději píšu minimálně.

Příběh je sám o sobě dost citlivý (velmi) a dost niterný (velmi). Aleš Palán se ale rozhodl, že účinek slov, vět a odstavců znásobí duformou. Duforma je způsob, kdy vypravěč oslovuje čtenáře napřímo a místo vět „Ema se posadila“ (erforma) nebo „Posadila jsem se“ (ichforma) napíše „Posadila ses“. Může se vám to na první pohled zdát jako formalita, ale tímto postupem se vám vyprávění dostane víc do hlavy a prožíváte to mnohem silněji. Je to ale vlastně to jediné, před čím musím varovat. Kombinace emotivního příběhu a duformy je tak emočně náročná, že to citlivější čtenáři nemusí zvládnout. Nedivil bych se, kdyby se u knihy někdo rozplakal (a výjimečně by to nebylo redakční úpravou, která je na jedničku).

Menší výhradu mám k postavám. Těch důležitých je tu šest a všechny jsou více či méně napasované do připravené ulity. Když pomineme dvě hlavní postavy (Ema a paní Neomytková), moc se toho o nich nedozvíte. Kdo je špatný je špatný, kdo má být klaďas je prostě klaďas. Snad jen u bývalého Emina přítele cítím nějaký pokus o více vrstev, ale ten pokus je opravdu v zárodku. Nechci z toho dělat velkou výtku už proto, že díky tomu se můžeme soustředit na děj kolem Emy a její pacientky. Můžeme se soustředit na emoce, které v nás kniha vyvolá a můžeme se kochat autorovým příjemným jazykem.

V knize je velké množství přímé řeči a ta je vždy bez uvozovek. Takových knih jsem v poslední době četl několik a vždy mi pár stran trvá, než to můj mozek dokáže akceptovat. Absence uvozovek nicméně pomáhá plynulosti děje – netvoří bariéry a hranice psaného slova.

Těžko byste tu hledali nějaký vyšší smysl, důležité poselství. Je to prostý příběh z prostředí, o kterém se moc nemluví a které zatím zůstávalo stranou pozornosti českých autorů a autorek. Je dobře, že Aleš Palán toto téma otevřel a navíc způsobem, který v mé paměti zůstane hodně dlouho.

Hodnocení: 90%

Vydalo nakladatelství Prostor
Knihu koupíte třeba zde.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za komentář, po schválení se objeví na webu.

Aleš Palán: Miss Exitus

Dovedete si představit těžší téma pro román, než je umírání a smrt? Aleš Palán se toho nezalekl a před pár dny vrhl na pulty knihkupectví a ...