Přeskočit na hlavní obsah

Alena Mornštajnová: Tiché roky (recenze)

Že bych se na nějakou knihu těšil tolik, jako na Tiché roky si nepamatuju. Stříhal jsem metr a počítal dny do vydání. Četl jsem zveřejněnou ukázku pořád dokola a snažil se odhadnout, co bude dál. Bývá to někdy ošidné, takové čekání. Jinak dobré knize mohou přehnaná očekávání ublížit
. Naštěstí to není tento případ.



Bylo by vůči autorce neuctivé tvrdit, že ji před románem Hana nikdo neznal. Byla to ale právě tato kniha, která z Aleny Mornštajnové udělala literární osobnost první kategorie. Prodeje jsou v řádu vyšších desítkách tisíc (k lednu tohoto roku to bylo přes 60 tisíc), autorka jezdí po besedách a za svou knihu sbírá tisíce pochvalných komentářů na sociálních sítích.

Pro svůj v pořadí čtvrtý román si Alena Mornštajnová vybrala podobné prostředí, jako například Viktorie Hanišová v Houbařce nebo Petra Dvořáková v Dědině. V první linii příběhu sledujeme mladou slečnu Bohdanu, kterou babička na smrtelné posteli osloví „Blanko“ a jí dojde, že o své rodině vůbec nic neví. Najde fotku svých rodičů, na jejíž zadní straně jsou některá jména, zjistí jejich adresy (domnělé) a pošle dopis, ve kterém adresáty žádá, aby jí napsali něco málo o její rodině. Vrátí se jedna jediná odpověď a je velmi lakonická: „Tvůj táta byl pěkná svině“. Se svým otcem Svatoplukem má už tak dost komplikovaný vztah, kterému tato krátká věta příliš nepřidá. Ve druhé linii příběhu pak sledujeme právě příběh jejího otce, a to od narození až do doby, než se obě linie spojí v jednu – a pokračují společně.

Možná se vám zdá, že intimní rodinné drama není nic objevného. Alena Mornštajnová ale našla způsob, jak toto téma podat neotřelým způsobem. Tím, jak se pravidelně střídají dvě linie (Bohdana a otec) se pomalu noříme do myslí obou hlavních postav. V případě Bohdany ichformou a v případě jejího otce se jedná o erformu. Proč o tom píšu? Tyto způsoby vyprávění autorka pravděpodobně nezvolila náhodou. Ichforma v Bohdanině podání pomáhá ukrýt tajemství, které si autorka pro své čtenáře nechala skoro až na závěr, přestože náznaky umístila po celé knize. Erforma popisující život jejího otce zase poskytuje nadhled a perspektivu. Ta kniha sice není o komunismu a totalitě, ale dějinné události vytvořily atraktivní a funkční kulisy pro rozehrání příběhu.

Jedna z nejzajímavějších věcí na čtení spočívá v tom, jak vidíme ty dvě postavy, tedy otce Svatopluka a dceru Bohdanu. Od začátku víme, že to se Svatoplukem není jednoduché, ale netušíme proč a postupně tomu začínáme rozumět. Z druhé strany zase víme, po čem Bohdana pátrá a čekáme, která cesta ji k poznání dovede. Je to jako byste viděli fotbalový zápas ze záznamu, kdy v podstatě znáte výsledek, ale v jeho průběhu se stane několik šokujících momentů a možná o to víc vás to baví sledovat.

Autorka si pro vás připravila celou řádku překvapení, jejichž rozuzlení vám servíruje postupně tak, abyste si mysleli, že znáte celou pravdu, ale pak do toho zase něco vletí. Střídání dvou časových linií nemá za cíl udržet vaši pozornost (jak to třeba dělají autoři detektivek), ba právě naopak. Je to jako byste viděli skládat mozaiku, nejdříve na jedné straně, pak na straně druhé. A to, co máte vidět především se ukrývá ve středu té mozaiky a vy zůstanete oněmělí úžasem.

Kniha Tiché roky mě nezklamala v žádném ohledu. Ani co se týče příběhu, tempa nebo vykreslení postav. Zatímco v Haně se Alena Mornštajnová zaměřila na ženské hrdinky, tady svůj repertoár doplnila o postavu mužskou. Troufnu si říct, že Svatopluk Žák je jedna z nejzajímavějších a nejkontroverznějších mužských postav v české literatuře za posledních několik let. Nemohu pochopitelně vědět, jestli stejně bude bavit i vás. Ale autorka udělala všechno proto, aby byl výsledek perfektní a v podstatě dokonalý. Najít na té knize snítko vady se mi přes veškerou snahu nepovedlo. Vše tu sedí, vše tu dokonale ladí a vše tu hraje tak, jak má být. Struktura a jednotlivé motivy jsou vycizelované k naprosté jemnosti. Na první pohled vám to možná přijde jednoduché, ale když budete zpětně přemýšlet nad jednotlivými kapitolami a jejich celkovým významem dojde vám to.

Velká síla Aleny Mornštajnové je také ve vykreslení vztahů. Jedna věc je napsat, že postava A nemusí postavu B, postavu C to trápí a tak dál. Opravdový vypravěčský mistr ty vztahy rozebere do detailu a ukáže vám spletité klubko, v němž každá nit má své místo a svůj význam.

Zdánlivá jednoduchost mi, v mírné nadsázce, připomíná drahý diamant. Vidíte něco čirého a jednoduchého a dochází vám, že dosáhnout přirozené krásy není vůbec snadné, že za tím je mnoho úsilí a možná i mnoho špatných pokusů. Kniha Tiché roky je přesně taková. Na první pohled jednoduchá a možná i obyčejná, ale pod povrchem je silná, čistá a málo viděná krása.

P.S. Jestli nějaké motto vystihuje tuto knihu, pak je to název rozhovoru s Alenou Mornštajnovou: Slova i mlčení zraňují jako zbraně.

Technická poznámka:
Kniha obsahuje jednu logickou chybu v časové ose. Chyba je to sice výrazná, ale po dlouhém zvažování jsem se rozhodl ji při hodnocení nebrat v potaz. Všichni jsme lidi a ta chyba vznikla nešťastnou shodou náhod. Kniha si nezaslouží, abychom ji za to kritizovali. A autorka už vůbec ne.

Hodnocení: 100%
Vydal: Host
Knihu si můžete koupit zde.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce. 
Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám. 
Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo.

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici.



Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě.

Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po finan…