Přeskočit na hlavní obsah

Louis de Berniéres: Prach, který se snáší ze snů (minirecenze)

Tato kniha mi dala zabrat. Ne, že by se nedala číst – četla se velmi příjemně a velmi plynule. Přeložil ji Viktor Janiš a napsal autor všem dobře známého románu Mandolína kapitána Corelliho (a celé řady dalších).


Začíná to koncem viktoriánské éry a příchodem éry nové. Ta éra začne výstřelem v Sarajevu a následující Velkou světovou válkou. Osou celého příběhu je Rosie – mladá dívka, která má na frontě svého milého. A doma pak rodinu, která se snaží vyrovnat se změnami, které počátek 20. století přinesl do jejich života.

Tu knihu můžete číst jako epický milostný příběh, ale také jako společenský román o proměně. Proměně společnosti, světa, lidí. O tom, jak válka dokáže proměnit nejen ty, kteří se jí aktivně účastní, ale také všechny ostatní. Na více než čtyřech stovkách stran najdete nepřeberné množství zajímavých postav. Reverenda, který začne pochybovat o své víře. Mladou slečnu, která přišla o svého milého, a brání jí to v lásce jako takové. Váženou dámu, kterou válka změní téměř k nepoznání. Berniéres naťukl i témata jako emancipace, sociální nerovnost nebo kulturní rozdíly. Je tam toho ale mnohem víc.

Při závěrečné úvaze, jak tuto knihu hodnotit jsem rozpolcený. Srdcem chci tu knihu vynést do nebes a prohlásit ji za (další) literární událost tohoto podzimu. Rozum mi ale našeptává, že bych měl zůstat při zemi. Také proto, že příběh není dokončen; na světě je již pokračování (které v angličtině vyšlo letos) a doufám, že Viktor už pracuje na jeho českém překladu :)

Prach, který se snáší ze snů mi opravdu dala zabrat. Ne tím, že by se nedala číst, jak jsem psal v úvodu, ale množstvím emocí, pocitů a příběhů, u kterých nepochybujete, že byly na denním pořádku. Četl jsem ji výrazně déle, než jsem si plánoval, ale o to víc jsem si užil každý řádek, odstavec a kapitolu.

Berniéres napsal barevný a mnohovrstevnatý román, který určitě není "lehké čtení na deku", ale zároveň to není kniha, se kterou byste museli bojovat.

Vydal: Plus
Přeložil: Viktor Janiš
E-shop: https://www.albatrosmedia.cz/tituly/33302569/prach-ktery-se-snasi-ze-snu/

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie

Polemika: Proč Martin Vopěnka útočí na Literu?

V diskuzi o udílení cen Magnesia Litera ve facebookové skupině Literární s(n)obi jsme zabrousili na velmi tenký led. A tím je útok Martina Vopěnky, předsedy Svazu českých knihkupců a nakladatelů, spisovatele a majitele nakladatelství Práh na Literu. Než se pustím do rozboru toho, co MV řekl, ocituji zde otázku, na kterou odpovídal i celou jeho odpověď. Otázka padla v rozhovoru pro časopis Knihkupec , což je vedlejší projekt marketingového ředitele Euromedie: Jste jeden z mála českých autorů, kteří získali respekt i v zahraničí. Román Můj bratr Mesiáš byl nyní vybrán jako scifi měsíce v britských The Times. Také v Polsku vám vycházejí skvělé recenze – lepší než v Čechách. Čím to je? Poněkud neskromně se cítím být světovým spisovatelem, což mi zdejší literární scéna nemůže odpustit. Nevolím malá česká témata, zajímají mne ta velká, obecně lidská, civilizační, filozofická. Slyšel jsem teď předsedu poroty Magnesie Litery říkat něco v tom smyslu, že oni vlastně hledají spíš něco, co by jin

Recenze: Petr Stančík – Pravomil

Jaký je nový román Petra Stančíka Pravomil? Po několika letech jsem se rozhodl vrátit k Petru Stančíkovi a podívat se na jeho knihu zblízka.  Petr Stančík se na české literární půdě pohybuje už pěknou řádku let. Dokonce déle, než je známý široké veřejnosti, do jejíhož povědomí se dostal románem  Mlýn na mumie . Ten bývá definován jako  „mystický gastronomicko-pornografický thriller“  (citace z oficiální anotace), ale tuto definici více než cokoliv jiného můžete brát jako (fungující) prodejní nálepku. Mlýn na mumie byla historická detektivka plná životní radosti, humoru a jazykové nádhery. Upřímně jsem si díky této knize Petra Stančíka zamiloval. O pár let později mě láska opustila. Důvody zde rozebírat nebudu, ale vlastně jsem se od jisté chvíle vyhýbal všemu, co Stančík napsal. Až do dnešních dní – a ještě že tak. Před pár týdny totiž v nakladatelství Druhé město (jeho domácí nakladatel) vyšel román Pravomil, popisující život skutečného československého hrdiny – Pravomila Raichla.