Přeskočit na hlavní obsah

Simon Mawer – Pražské jaro (recenze)

Pražské jaro se trefilo do doby, kdy si my Češi připomínáme osmičková výročí, a navíc v srpnu uteklo padesát let od vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Ta kniha nemohla vyjít v lepší dobu – ale správné načasování samozřejmě ještě neznamená, že to nemůže být špatně napsané.



Nebudu vás ale dlouho napínat: Pražské jaro je nejen, že jedna z nejlepších knih Simona Mawera (ne-li nejlepší), ale pro mě je to také důkaz, že zažíváme nejzajímavější literární období posledních let. V této recenzi se budu snažit předložit argumenty pro podporu svého tvrzení.

Přestože letošek byl bohatý na skvělé knihy (za všechny můžeme jmenovat například Alias Grace Margaret Atwoodové nebo Podzemní železnici Colsona Whiteheada), Simon Mawer dovedl něco víc. Povedlo se mu najít správnou polohu vyprávění a správné tempo vyprávění. Na začátku si dává načas s rozvinutím příběhu – někomu se dokonce může zdát úvod značně rozvleklý. Myslím ale, že vzhledem k příběhu je pomalé tempo zvolené na začátku případné:

Příběh totiž začíná ve Velké Británii, kde se dva mladí studenti chystají na letní cestu po Evropě. Chtějí poznat kvas výbušného roku 1968 – Francii, Německo, Itálii, Řecko… Netuší ale, že se jejich plány poněkud změní. Ve druhé linii příběhu (která se někdy v polovině knihy propojí s tou první) sledujeme Prahu v létě 1968. Společnost žije obrovskými změnami, což jako pozorovatel monitoruje zástupce britské ambasády. Všímá si touhy lidí po změně, ale také si všímá místních děvčat a do jednoho takového se zamiluje. Na tom, co se děje v Československu, tak začíná mít osobní zájem, a to ještě vůbec neví, co ho čeká.

Simon Mawer zde, jako například ve Skleněném pokoji, opět míchá realitu s fikcí (v duchu slavného Goetheho hesla Dichtung und Wahrheit). Na reálnou kostru navěsil příběhy, které se nemusely, ale mohly stát. Myslím, že narozdíl od Skleněného pokoje se zde drží hodně při zemi a nehrozí tak, že se někdo bude cítit líčením Simona Mawera dotčen.

Co je hlavní silná stránka knihy? Je těžké jednu takovou vybrat, protože těch skutečně silných stránek má kniha hned několik. Začneme mistrovstvím ve vyprávění, které Mawer opět ovládá tak mocně, že se vám nebude chtít od knihy odejít ani na minutu. Bylo opravdu nelehké knihu odložit a věnovat se běžným povinnostem – a když už jsem musel, pořád jsem nemohl z hlavy dostat myšlenky na to, co bude s hrdiny knihy dál. Hlavní postavy jsou v podstatě čtyři (dvě dvojice). Mawer se víceméně drží toho, co jste se o nich dozvěděli na začátku, takže nějaký mentální vývoj postav se nekoná. Za normálních okolností by to pro mě byl důvod snížit hodnocení knihy. Proč jsem to nakonec neudělal? Mawer to vyvážil strhujícím příběhem, který se sice na začátku rozbíhá pomalu, ale je to podobné, jako když jste na kraji vodního víru: Čím blíže jste závěru, tím je tempo zběsilejší a zběsilejší. Do děje vstupuje nová postava, která děj akceleruje do obrovských otáček.

Důležitou složkou románu je humor. Je ho přesně tolik, aby se z knihy ještě nestala humoristická kniha, ale zase ho není příliš málo, aby vtipy působily nemístně. Je hrozně důležité s tímto kořením šetřit a Mawer všem ukazuje, jak se to má dělat. Český čtenář patrně povytáhne obočí nad občasnou encyklopedickou vložkou. Co tím myslím? Simon Mawer čas od času od příběhu odbočí a neznalému čtenáři doplní fakta. Dočteme se tak například o Janu Masarykovi. Tyto encyklopedické vložky jsou dobré k pochopení kontextu románu, ale český čtenář je samozřejmě dobře zná (jak aspoň doufám). Pořád je třeba mít na paměti, že primárně bylo Pražské jaro napsáno pro anglofonního čtenáře, který nemusí vědět, kdo to byl Jan Masaryk nebo Milada Horáková. A možná se o tom masa čtenářů dozví i díky této knize, což je její další plus.

Poslední věc, kterou chci zmínit, jsou české reálie. Autor sám v knize varuje, že nemáme lpět na absolutní doslovnosti. Někdy si fakta a reálie přizpůsobil tak, aby lépe seděla do příběhu. Nevšiml jsem si ničeho, co by mě vyloženě praštilo do očí, takže ve výsledku jde jen o drobnosti (a pokud jsem něco přehlédl, budu rád, když mě na to upozorníte v komentářích). Mawer je románový vypravěč, a tak mu nemůžeme určitou dávku autorské licence upřít. Myslím dokonce, že tato kniha vzbudí méně kontroverze, než jeho Skleněný pokoj.

Závěrem je potřeba napsat, že Pražské jaro patří mezi to nejlepší, co letos na podzim vychází. Těch kandidátů je víc, ale Pražské jaro má mezi nimi silnou pozici. Mimochodem, nevím, kdy vyšlo současně tolik skvělých knih, jako o letošním podzimu. Ale zpátky k Pražskému jaru: Je to dravý příběh, přestože se rozjíždí pozvolna. České reálie a český příběh mají pro českého čtenáře pochopitelně velké kouzlo, což podle mě stojí za úspěchem Simona Mawera u nás (je to už třetí kniha, která má nějakou spojitost s naší zemí). Na knihu jsem se hodně těšil a vlastně jsem se bál, že budu hodně zklamán. Zklamání se nicméně nedostavilo a já mohu s uspokojením konstatovat, že to byl obrovský čtenářský zážitek po všech stránkách. Co se týče spádu děje, co se týče děje samotného i co se týče vyobrazených postav.

Pražské jaro bude klenot pod nejedním vánočním stromečkem.

Hodnocení: 90%
Vydala: Kniha Zlín
Přeložil: Lukáš Novák
Knihu si můžete koupit třeba zde: https://www.albatrosmedia.cz/tituly/44849147/prazske-jaro/

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie

Polemika: Proč Martin Vopěnka útočí na Literu?

V diskuzi o udílení cen Magnesia Litera ve facebookové skupině Literární s(n)obi jsme zabrousili na velmi tenký led. A tím je útok Martina Vopěnky, předsedy Svazu českých knihkupců a nakladatelů, spisovatele a majitele nakladatelství Práh na Literu. Než se pustím do rozboru toho, co MV řekl, ocituji zde otázku, na kterou odpovídal i celou jeho odpověď. Otázka padla v rozhovoru pro časopis Knihkupec , což je vedlejší projekt marketingového ředitele Euromedie: Jste jeden z mála českých autorů, kteří získali respekt i v zahraničí. Román Můj bratr Mesiáš byl nyní vybrán jako scifi měsíce v britských The Times. Také v Polsku vám vycházejí skvělé recenze – lepší než v Čechách. Čím to je? Poněkud neskromně se cítím být světovým spisovatelem, což mi zdejší literární scéna nemůže odpustit. Nevolím malá česká témata, zajímají mne ta velká, obecně lidská, civilizační, filozofická. Slyšel jsem teď předsedu poroty Magnesie Litery říkat něco v tom smyslu, že oni vlastně hledají spíš něco, co by jin