Přeskočit na hlavní obsah

Amulet 1 a Amulet 2: Svátek hravosti a napětí (recenze)

Po Hildě a Záleskautkách přišla Paseka s další komiksovou klasikou, která sice útočí na dětské duše, ale zasaženi budeme i my, starší. Přestože jsou hlavní postavy v dětském věku, příběh je poměrně temný. Připomíná vám to třeba Harryho Pottera?



Není to náhoda. Kazu Kibuishi, autor (scénáře i kreseb) komiksu totiž před lety ilustroval americkou edici Harryho Pottera při 15. letém výročí od prvního dílu. Podobně jako u slavné série britské autorky J. K. Rowlingové i zde se ukazuje obrovská síla imaginace a hravosti.

Stejně tak moc a síla temnoty (naštěstí jen v příběhu). Příběh začíná rodinnou tragédiím, po které zůstávají Emily a Navin, hlavní hrdinové celého příběhu, samotni se svou maminkou. Přestěhují se do tajemného domu a mají za to, že tragédii je konec. Ale pak jejich maminku unesou chapadlová stvoření (něco mezi chobotnicí a olihní) a jim nezbyde nic jiného, než ji najít a osvobodit. Lehké to rozhodně mít nebudou.

Celý příběh prvních dvou knih je dokonalá ukázka toho, jak vynalézavá může být lidská paměť. Pamatujete na to, co všechno si dovedla Rowlingová vymyslet v Harry Potterovi? Vrba mlátička nebo pubertální mandragory ve skleníku? Tak tady je to podobné. Nejsem osmileté dítě, takže jsem se na příběh díval spíš pohledem člověka, který si místo napínavého děje vychutnává to okolo. Fantastické malby, postavy a postavičky, barvité dějové zvraty a prvky – prostě všechno to, co jako komiksový neznalec od takové knihy očekávám.

Když jsem si knihu domů přinesl, přítelkyně se mě zeptala, jestli mám teď v plánu číst dětské knihy a jestli se už tedy začínám vracet do mentálního předškolního věku. Na první pohled to skutečně vypadá, že čtenáře bude tato kniha lovit převážně mezi dětmi. Opak je ale pravdou. Čím to je? Kombinace správně napínavého a správně ulítlého příběhu a extrémně skvělých ilustrací. Tempo příběhu graduje přesně tehdy, kdy má a pokud nemáte rádi pokračování, buďte rádi, že vyšly hned dva díly. Protože jinak byste se po dočtení jedničky ukousali nedočkavostí.

Jediná škoda je, že trvalo deset let, než se tento skvost objevil v českém překladu. Můžeme ale být rádi, že se českého vydání ujalo nakladatelství Paseka a překladu Michal Prokop. Výsledek stál za to čekání

Autor plánuje devět částí, z toho osmý díl už v angličtině vyšel. Doufejme, že se do češtiny přeloží všechny.

Knihu si můžete koupit (případně si prolistovat ukázku) třeba zde.

Hodnocení: 90%

Amulet 1: Paní kamene
Amulet 2: Prokletí kamene
Vydala Paseka
Přeložil Michal Prokop

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie

Polemika: Proč Martin Vopěnka útočí na Literu?

V diskuzi o udílení cen Magnesia Litera ve facebookové skupině Literární s(n)obi jsme zabrousili na velmi tenký led. A tím je útok Martina Vopěnky, předsedy Svazu českých knihkupců a nakladatelů, spisovatele a majitele nakladatelství Práh na Literu. Než se pustím do rozboru toho, co MV řekl, ocituji zde otázku, na kterou odpovídal i celou jeho odpověď. Otázka padla v rozhovoru pro časopis Knihkupec , což je vedlejší projekt marketingového ředitele Euromedie: Jste jeden z mála českých autorů, kteří získali respekt i v zahraničí. Román Můj bratr Mesiáš byl nyní vybrán jako scifi měsíce v britských The Times. Také v Polsku vám vycházejí skvělé recenze – lepší než v Čechách. Čím to je? Poněkud neskromně se cítím být světovým spisovatelem, což mi zdejší literární scéna nemůže odpustit. Nevolím malá česká témata, zajímají mne ta velká, obecně lidská, civilizační, filozofická. Slyšel jsem teď předsedu poroty Magnesie Litery říkat něco v tom smyslu, že oni vlastně hledají spíš něco, co by jin

Recenze: Petr Stančík – Pravomil

Jaký je nový román Petra Stančíka Pravomil? Po několika letech jsem se rozhodl vrátit k Petru Stančíkovi a podívat se na jeho knihu zblízka.  Petr Stančík se na české literární půdě pohybuje už pěknou řádku let. Dokonce déle, než je známý široké veřejnosti, do jejíhož povědomí se dostal románem  Mlýn na mumie . Ten bývá definován jako  „mystický gastronomicko-pornografický thriller“  (citace z oficiální anotace), ale tuto definici více než cokoliv jiného můžete brát jako (fungující) prodejní nálepku. Mlýn na mumie byla historická detektivka plná životní radosti, humoru a jazykové nádhery. Upřímně jsem si díky této knize Petra Stančíka zamiloval. O pár let později mě láska opustila. Důvody zde rozebírat nebudu, ale vlastně jsem se od jisté chvíle vyhýbal všemu, co Stančík napsal. Až do dnešních dní – a ještě že tak. Před pár týdny totiž v nakladatelství Druhé město (jeho domácí nakladatel) vyšel román Pravomil, popisující život skutečného československého hrdiny – Pravomila Raichla.