O knize Jitky Vodňanské bez přetvářky a natvrdo
Kniha Jitky Vodňanské v posledních dnech rezonuje bulvárními médii, protože přináší tolik ceněné pikošky ze života Václava Havla. Sebral jsem odvahu a řekl jsem si, že si kniha zaslouží šanci a tak jsem se do ní pustil. A jaká je? Hrozná.
Jediné, co na knize oceňuji je, že Jitka Vodňanská s knihou pár let počkala a nevyronila ji pár týdnů po Havlově smrti, jako to udělal nejmenovaný bývalý mluvčí a samozvaný král etikety.
Uznávám, že můj soud bude (hlavně v závěru) hodně krutý, ale takového mě přece máte rádi a navíc, vždy jsem byl upřímný a této své zásady se nemíním vzdát.
Jak začít.
Ta kniha mohla být skvělá. Jitka Vodňanská prožívá obrovský příběh, jak profesní tak osobní. Má za sebou dlouhou odbornou kariéru a její vztah s Václavem Havlem je také dobře známý. Vývoj a průběh toho vztahu ilustruje jeden z důležitých rysů Havlovy osobnosti, který bychom neměli opomíjet.
Ta kniha mohla být skvělá také proto, že vyšla ve váženém nakladatelství Torst, o jehož knihách málokdy můžeme říct něco nepěkného. Pod knihou je jako redaktor navíc podepsaný Jan Šulc, jehož redakční erudici není možné zpochybňovat (není jediný redaktor, další jméno uvedené v tiráži je Milena Vojtková).
A poslední důvod, proč ta kniha mohla být skvělá je velkorysá úprava. Ta kniha opravdu vypadá krásně, na první pohled. Je radost knihou listovat a mohla se stát cenným artefaktem našich knihoven.
Ta kniha ale skvělá není a zkusím tu obhájit, proč si to myslím.
Ten důvod je jasný: mizerná úroveň textu. Paní Vodňanská prostě neumí psát. Skáče od jedné myšlenky ke druhé, často to vypadá, že na papír přenesla jen fragment toho, co chtěla říct. Je to neuspořádané, neučesané a dost iritující. Dále se musíte připravit na absolutní esoteričnost textu. Ve všem cítíte jakési duchovní rozpoložení, naladění. Já vím, že Jitka Vodňanská taková je, ale redaktor měl uhlídat míru tohoto aspektu, což se nepovedlo. Nechci zabíhat do podrobností, ale až se začnou v tisku objevovat ukázky textu (v létě mají vycházet v Lidových novinách, které se tak neoficiálně pasovaly do hlavního mediálního propagátora knihy; nedávno s paní Vodňanskou vyšel obsáhlý rozhovor, který z knihy vychází a na knihu odkazuje), můžete to posoudit sami.
Velká část (troufám si odhadnout, že větší polovina) textu je pak věnovaná Václavu Havlovi, jejich vzájemnému vztahu a peripetiím s tím souvisejícím. Neumím se zbavit pocitu, že si zde Jitka Vodňanská léčí nějaké své bebí. O to víc, když popisuje, jak Havel ukončil jejich vztah a za viníka označuje Dagmar Veškrnovou, toho času Havlovou.
A ty Havlovy dopisy? Jistě, nalezneme v nich něco, co jsme možná o Havlovi dosud nevěděli. Může nás oprávněně šokovat, že svou milenku nedoprovodil na potrat, protože „mu na Hrádeček přivezli trámy“. Hodnotit tyto dopisy si po krátké úvaze netroufám. Takže, zajděte do nejbližšího knihkupectví, pár si jich přečtěte a sami si rozhodněte, jak na vás působí.
Můj soud nad knihou je ale neoddiskutovatelný: „Když milenky pláčou, to pleť si jen čistí,“ zpíval kdysi náš národní klenot. Jitka Vodňanská si zaslouží, aby si jí veřejnost pamatovala díky své záslužné práci v protialkoholní léčebně. Nezaslouží si obraz, který o sobě sama a dobrovolně vytvořila v této knize. Obraz esoterické mešuge, která na veřejnosti pere špinavé prádlo. Obávám se, že po této knize tento druhý obraz ten první zakryje.
Jediné, co na knize oceňuji je, že Jitka Vodňanská s knihou pár let počkala a nevyronila ji pár týdnů po Havlově smrti, jako to udělal nejmenovaný bývalý mluvčí a samozvaný král etikety.
Uznávám, že můj soud bude (hlavně v závěru) hodně krutý, ale takového mě přece máte rádi a navíc, vždy jsem byl upřímný a této své zásady se nemíním vzdát.
Jak začít.
Ta kniha mohla být skvělá. Jitka Vodňanská prožívá obrovský příběh, jak profesní tak osobní. Má za sebou dlouhou odbornou kariéru a její vztah s Václavem Havlem je také dobře známý. Vývoj a průběh toho vztahu ilustruje jeden z důležitých rysů Havlovy osobnosti, který bychom neměli opomíjet.
Ta kniha mohla být skvělá také proto, že vyšla ve váženém nakladatelství Torst, o jehož knihách málokdy můžeme říct něco nepěkného. Pod knihou je jako redaktor navíc podepsaný Jan Šulc, jehož redakční erudici není možné zpochybňovat (není jediný redaktor, další jméno uvedené v tiráži je Milena Vojtková).
A poslední důvod, proč ta kniha mohla být skvělá je velkorysá úprava. Ta kniha opravdu vypadá krásně, na první pohled. Je radost knihou listovat a mohla se stát cenným artefaktem našich knihoven.
Ta kniha ale skvělá není a zkusím tu obhájit, proč si to myslím.
Ten důvod je jasný: mizerná úroveň textu. Paní Vodňanská prostě neumí psát. Skáče od jedné myšlenky ke druhé, často to vypadá, že na papír přenesla jen fragment toho, co chtěla říct. Je to neuspořádané, neučesané a dost iritující. Dále se musíte připravit na absolutní esoteričnost textu. Ve všem cítíte jakési duchovní rozpoložení, naladění. Já vím, že Jitka Vodňanská taková je, ale redaktor měl uhlídat míru tohoto aspektu, což se nepovedlo. Nechci zabíhat do podrobností, ale až se začnou v tisku objevovat ukázky textu (v létě mají vycházet v Lidových novinách, které se tak neoficiálně pasovaly do hlavního mediálního propagátora knihy; nedávno s paní Vodňanskou vyšel obsáhlý rozhovor, který z knihy vychází a na knihu odkazuje), můžete to posoudit sami.
Velká část (troufám si odhadnout, že větší polovina) textu je pak věnovaná Václavu Havlovi, jejich vzájemnému vztahu a peripetiím s tím souvisejícím. Neumím se zbavit pocitu, že si zde Jitka Vodňanská léčí nějaké své bebí. O to víc, když popisuje, jak Havel ukončil jejich vztah a za viníka označuje Dagmar Veškrnovou, toho času Havlovou.
A ty Havlovy dopisy? Jistě, nalezneme v nich něco, co jsme možná o Havlovi dosud nevěděli. Může nás oprávněně šokovat, že svou milenku nedoprovodil na potrat, protože „mu na Hrádeček přivezli trámy“. Hodnotit tyto dopisy si po krátké úvaze netroufám. Takže, zajděte do nejbližšího knihkupectví, pár si jich přečtěte a sami si rozhodněte, jak na vás působí.
Můj soud nad knihou je ale neoddiskutovatelný: „Když milenky pláčou, to pleť si jen čistí,“ zpíval kdysi náš národní klenot. Jitka Vodňanská si zaslouží, aby si jí veřejnost pamatovala díky své záslužné práci v protialkoholní léčebně. Nezaslouží si obraz, který o sobě sama a dobrovolně vytvořila v této knize. Obraz esoterické mešuge, která na veřejnosti pere špinavé prádlo. Obávám se, že po této knize tento druhý obraz ten první zakryje.
"díky její záslužné práci." Ne "své."
OdpovědětVymazat