Přeskočit na hlavní obsah

Z lásky k (nejen) Praze (o knize Gena Deitche)

Krátce po vydání tuto knihu obklopila aura výjimečnosti. Vyrojilo se velké množství rozhovorů s autorem a jeho jméno, Gene Deitch, se začalo skloňovat v mnoha souvislostech. Sympatický Američan, který od roku 1959 žil v Československu, protože tu našel životní lásku, kvůli které opustil pohodlí života ve svobodné společnosti. Příběh jak hrom!



A jeho příběh je opravdu ohromující. Do Československa se na konci tvrdě stalinistických padesátých let dostal kvůli práci pro amerického producenta, který se rozhodl využít schopností československých animátorů, ale chtěl někoho, kdo na ně „dohlédne“. Z těch dvou týdnů se stalo skoro šedesát let. Gene Deitch tu totiž potkal jistou paní Zdenku.

Zbytek příběhu si přečtěte sami, nebudu vám nic dalšího prozrazovat. Byla by ale chyba ve vás vzbudit dojem, že se jedná o životní lovestory Američana v Praze. Gene Deitch totiž popisuje mnohem víc, než svůj milostný život.

Na začátku knihy popisuje život v Československu na přelomu 50. a 60. let. Nešetří reáliemi a pro cizince šokujícími podrobnostmi. Kouzlo této části knihy je v tom, že i dnešní čtenář jeho knihy získá barvitější pohled na tuto dobu. Nevěděl jsem například, jaký status tehdy člověk získal, když si koupil Saaba. Nebo jeho postřeh o čínských restauracích. Tato část knihy se mi líbila naprosto bez výhrad.

Gene Deitch pochopitelně píše i o sobě a své ženě Zdence. Neměli to jednoduché, protože oba byli v době setkání sezdaní a museli vyřešit své rodinné stavy. Tato osobní linka mi nakonec přišla úplně nejslabší, protože zabírala místo pro mnohem zajímavější téma.

A to je prostředí československé animace. Nevím jestli to víte, ale pan Deitch v něm zanechal obrovskou stopu. Pracoval s největšími umělci tohoto oboru (Trnka) a měl přístup na západní trh. Popisuje, s jakými komplikacemi se potkával a co mu ztěžovalo život. Popisuje ale také neuvěřitelnou vynalézavost místních lidí, kteří svou zručností dovedli nahradit chybějící součástky. Přál bych si ale, aby toto téma mělo mnohem větší prostor, protože je to nejzajímavější část jeho vyprávění.

Poslední složka knihy je popis společenských změn v Československu. Je vidět, že knihu psal nejdříve pro cizince, takže se připravte na to, že popis Srpna 1968 nebo Listopadu 1989 je docela podrobný. Ani zde nechybí řada zajímavých postřehů, třeba o problémech v roce 1968, které zažil při vycestování do Vídně. Celkově ale pro českého čtenáře tyto pasáže nebudou mít takové kouzlo, jako pro někoho, kdo ty události moc nezná.

Co je ale na knize to nejhezčí: od začátku do konce se zpovídá z lásky ke své ženě. Někdy to napíše přímo, jindy to je mezi řádky, ale je cítit, jak moc jsou ti dva spojeni a jak moc se mají rádi. Odpustíte mu i to, že se málo věnuje těžké situaci lidí, kteří šli proti systému a že v knize nenajdete příběhy lidí, kteří na režim doplatili nejvíce. On, jako privilegovaná osoba to měl značně jednoduché a v knize se tím netají. I tuto upřímnost je třeba ocenit.

Z lásky k Praze je opravdu mimořádná kniha, která si možná zasloužila trošku proškrtat a trošku doplnit, ale nemůžu ji upřít kouzlo, sílu a něžnou přitažlivost.

Hodnocení: 75%
Vydal Garamond, 2018
Přeložila Radka Smejkalová
Knihu si můžete koupit zde: https://www.kosmas.cz/knihy/239818/z-lasky-k-praze/

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie

Raynow Winnová: Pobřežní cesta

Nebýt toho, že tuto knihu zmínila překladatelka Lucie Miolajková na svém Facebooku, vůbec bych se o ní nedozvěděl. Nevšiml jsem si recenzí, nevšiml jsem si žádných zmínek na sociálních sítích. Ta kniha kolem mne proplula a já ji vůbec nezaregistroval. Až když jsem se díky výše zmíněné náhodě o knize dozvěděl, našel jsem si na webu nakladatele krátkou ukázku. Začetl jsem se a nemohl jsem přestat. Zapůsobilo na mě okamžité kouzlo – kouzlo silného příběhu dvou lidí, které v jednu chvíli potkalo snad všechno špatné, co je potkat mohlo (skoro). A oni, místo toho, aby se schoulili do klubíčka a nadávali na osud se vydali na cestu. Na jihozápadní pobřežní cestu, která vede po britském pobřeží. Šli pěšky, spali ve stanu, měli málo peněz, málo jídla a před sebou žádnou budoucnost. Když píšu měli, nemluvím o románové fikci. Kniha je vlastně mix hned tří žánrů: Literární cestopis, literární autobiografie a román. Raynor Winnová popisuje svůj skutečný příběh, který potkal jí a jejího manžela a kte