Přeskočit na hlavní obsah

Z lásky k (nejen) Praze (o knize Gena Deitche)

Krátce po vydání tuto knihu obklopila aura výjimečnosti. Vyrojilo se velké množství rozhovorů s autorem a jeho jméno, Gene Deitch, se začalo skloňovat v mnoha souvislostech. Sympatický Američan, který od roku 1959 žil v Československu, protože tu našel životní lásku, kvůli které opustil pohodlí života ve svobodné společnosti. Příběh jak hrom!



A jeho příběh je opravdu ohromující. Do Československa se na konci tvrdě stalinistických padesátých let dostal kvůli práci pro amerického producenta, který se rozhodl využít schopností československých animátorů, ale chtěl někoho, kdo na ně „dohlédne“. Z těch dvou týdnů se stalo skoro šedesát let. Gene Deitch tu totiž potkal jistou paní Zdenku.

Zbytek příběhu si přečtěte sami, nebudu vám nic dalšího prozrazovat. Byla by ale chyba ve vás vzbudit dojem, že se jedná o životní lovestory Američana v Praze. Gene Deitch totiž popisuje mnohem víc, než svůj milostný život.

Na začátku knihy popisuje život v Československu na přelomu 50. a 60. let. Nešetří reáliemi a pro cizince šokujícími podrobnostmi. Kouzlo této části knihy je v tom, že i dnešní čtenář jeho knihy získá barvitější pohled na tuto dobu. Nevěděl jsem například, jaký status tehdy člověk získal, když si koupil Saaba. Nebo jeho postřeh o čínských restauracích. Tato část knihy se mi líbila naprosto bez výhrad.

Gene Deitch pochopitelně píše i o sobě a své ženě Zdence. Neměli to jednoduché, protože oba byli v době setkání sezdaní a museli vyřešit své rodinné stavy. Tato osobní linka mi nakonec přišla úplně nejslabší, protože zabírala místo pro mnohem zajímavější téma.

A to je prostředí československé animace. Nevím jestli to víte, ale pan Deitch v něm zanechal obrovskou stopu. Pracoval s největšími umělci tohoto oboru (Trnka) a měl přístup na západní trh. Popisuje, s jakými komplikacemi se potkával a co mu ztěžovalo život. Popisuje ale také neuvěřitelnou vynalézavost místních lidí, kteří svou zručností dovedli nahradit chybějící součástky. Přál bych si ale, aby toto téma mělo mnohem větší prostor, protože je to nejzajímavější část jeho vyprávění.

Poslední složka knihy je popis společenských změn v Československu. Je vidět, že knihu psal nejdříve pro cizince, takže se připravte na to, že popis Srpna 1968 nebo Listopadu 1989 je docela podrobný. Ani zde nechybí řada zajímavých postřehů, třeba o problémech v roce 1968, které zažil při vycestování do Vídně. Celkově ale pro českého čtenáře tyto pasáže nebudou mít takové kouzlo, jako pro někoho, kdo ty události moc nezná.

Co je ale na knize to nejhezčí: od začátku do konce se zpovídá z lásky ke své ženě. Někdy to napíše přímo, jindy to je mezi řádky, ale je cítit, jak moc jsou ti dva spojeni a jak moc se mají rádi. Odpustíte mu i to, že se málo věnuje těžké situaci lidí, kteří šli proti systému a že v knize nenajdete příběhy lidí, kteří na režim doplatili nejvíce. On, jako privilegovaná osoba to měl značně jednoduché a v knize se tím netají. I tuto upřímnost je třeba ocenit.

Z lásky k Praze je opravdu mimořádná kniha, která si možná zasloužila trošku proškrtat a trošku doplnit, ale nemůžu ji upřít kouzlo, sílu a něžnou přitažlivost.

Hodnocení: 75%
Vydal Garamond, 2018
Přeložila Radka Smejkalová
Knihu si můžete koupit zde: https://www.kosmas.cz/knihy/239818/z-lasky-k-praze/

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce. 
Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám. 
Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo.

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici.



Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě.

Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po finan…