Přeskočit na hlavní obsah

Hana Roguljič: Norské děti (recenze)

Kniha Norské děti se týká jednoho z nejsilnějších a nejcitlivějších témat, které si můžete vymyslet. Popisuje praktiky norského úřadu na ochranu dětí, který i my v ČR známe pod názvem Barnervernen. Ano, ten úřad z kauzy rodiny Michalákových, o které se tu rozepisovat nechci jednak proto, že přímou inspirací tento případ údajně nebyl a také proto, že internet je už tak dost plný (často nechutných) podrobností.


Ať už za knihou Norské děti stojí jakýkoliv příběh, autorce se nepovedlo udržet odstup od emocí, které jednotlivé případy odebraných dětí vyvolávají. Barnevern je tam vykreslen v dost nelichotivém světle (přestože i Jana Sýkorová, hrdinka knihy tam dělá jasné boty a chyby a vina je i na její straně). Celkové zpodobnění příběhu bohužel může dát klacek do ruky těm, kteří proti tomuto úřadu vystupují.

Příběh sledujeme od chvíle, kdy norský úřad rozhodne o tom, že dvě dcerky Jany Sýkorové půjdou dočasně k pěstounům. Jana Sýkorová začíná svůj boj proti norskému systému a od začátku se ukazuje, že celou situaci nezvládá. Příběh je pochopitelně značně dramatický a v nejvypjatějších momentech autorka dokázala vybalancovat věcnost a city. Bohužel je ale z celého vyprávění cítit, že fandí jedné straně a my jsme manipulováni k tomu, abychom se na tu jednu stranu přidali také.

Obávám se, že ze zajímavého románového příběhu se tak stalo něco, co autorka neměla v plánu (a pokud ano, tím hůře). Je to celé natolik komplikované téma, že každý další jednostranný pohled (a ta kniha ve výsledku jednostranně působí) vnáší chaos do důležitého tématu, kterým je ochrana dětí. Je otázka, jestli má vypadat tak, jak popisuje kniha, ale další otázka je, jestli to tak doopravdy chodí.

Nechci ale vzbudit dojem, že jsou Norské děti špatná kniha. Příběh se mi líbil a pokud pominu zmiňovanou jednostrannost, neměl jsem s ním žádný problém. Hana Roguljič píše velmi čtivě a dokáže čtenáře strhnout. Hlavně poslední stránky, kdy příběh dostal dost divoké finále byly opravdu nervy drásající. V Norských dětech tak dostanete dobrou knihu, ale byla by chyba si na jejím základě udělat názor na to, co Barnevern v Norsku dělá a jak tam funguje ochrana dětí. Bojím se nicméně, že úplně zabránit tomu nebude možné.

Vydaly: Větrné mlýny
Hodnocení: 50%
Knihu si můžete koupit zde: http://www.vetrnemlyny.cz/nakladatelstvi/knihy/424-Norske-deti

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce. 
Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám. 
Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo.

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici.



Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě.

Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po finan…