Přeskočit na hlavní obsah

Hana Roguljič: Norské děti (recenze)

Kniha Norské děti se týká jednoho z nejsilnějších a nejcitlivějších témat, které si můžete vymyslet. Popisuje praktiky norského úřadu na ochranu dětí, který i my v ČR známe pod názvem Barnervernen. Ano, ten úřad z kauzy rodiny Michalákových, o které se tu rozepisovat nechci jednak proto, že přímou inspirací tento případ údajně nebyl a také proto, že internet je už tak dost plný (často nechutných) podrobností.


Ať už za knihou Norské děti stojí jakýkoliv příběh, autorce se nepovedlo udržet odstup od emocí, které jednotlivé případy odebraných dětí vyvolávají. Barnevern je tam vykreslen v dost nelichotivém světle (přestože i Jana Sýkorová, hrdinka knihy tam dělá jasné boty a chyby a vina je i na její straně). Celkové zpodobnění příběhu bohužel může dát klacek do ruky těm, kteří proti tomuto úřadu vystupují.

Příběh sledujeme od chvíle, kdy norský úřad rozhodne o tom, že dvě dcerky Jany Sýkorové půjdou dočasně k pěstounům. Jana Sýkorová začíná svůj boj proti norskému systému a od začátku se ukazuje, že celou situaci nezvládá. Příběh je pochopitelně značně dramatický a v nejvypjatějších momentech autorka dokázala vybalancovat věcnost a city. Bohužel je ale z celého vyprávění cítit, že fandí jedné straně a my jsme manipulováni k tomu, abychom se na tu jednu stranu přidali také.

Obávám se, že ze zajímavého románového příběhu se tak stalo něco, co autorka neměla v plánu (a pokud ano, tím hůře). Je to celé natolik komplikované téma, že každý další jednostranný pohled (a ta kniha ve výsledku jednostranně působí) vnáší chaos do důležitého tématu, kterým je ochrana dětí. Je otázka, jestli má vypadat tak, jak popisuje kniha, ale další otázka je, jestli to tak doopravdy chodí.

Nechci ale vzbudit dojem, že jsou Norské děti špatná kniha. Příběh se mi líbil a pokud pominu zmiňovanou jednostrannost, neměl jsem s ním žádný problém. Hana Roguljič píše velmi čtivě a dokáže čtenáře strhnout. Hlavně poslední stránky, kdy příběh dostal dost divoké finále byly opravdu nervy drásající. V Norských dětech tak dostanete dobrou knihu, ale byla by chyba si na jejím základě udělat názor na to, co Barnevern v Norsku dělá a jak tam funguje ochrana dětí. Bojím se nicméně, že úplně zabránit tomu nebude možné.

Vydaly: Větrné mlýny
Hodnocení: 50%
Knihu si můžete koupit zde: http://www.vetrnemlyny.cz/nakladatelstvi/knihy/424-Norske-deti

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie

Polemika: Proč Martin Vopěnka útočí na Literu?

V diskuzi o udílení cen Magnesia Litera ve facebookové skupině Literární s(n)obi jsme zabrousili na velmi tenký led. A tím je útok Martina Vopěnky, předsedy Svazu českých knihkupců a nakladatelů, spisovatele a majitele nakladatelství Práh na Literu. Než se pustím do rozboru toho, co MV řekl, ocituji zde otázku, na kterou odpovídal i celou jeho odpověď. Otázka padla v rozhovoru pro časopis Knihkupec , což je vedlejší projekt marketingového ředitele Euromedie: Jste jeden z mála českých autorů, kteří získali respekt i v zahraničí. Román Můj bratr Mesiáš byl nyní vybrán jako scifi měsíce v britských The Times. Také v Polsku vám vycházejí skvělé recenze – lepší než v Čechách. Čím to je? Poněkud neskromně se cítím být světovým spisovatelem, což mi zdejší literární scéna nemůže odpustit. Nevolím malá česká témata, zajímají mne ta velká, obecně lidská, civilizační, filozofická. Slyšel jsem teď předsedu poroty Magnesie Litery říkat něco v tom smyslu, že oni vlastně hledají spíš něco, co by jin

Recenze: Petr Stančík – Pravomil

Jaký je nový román Petra Stančíka Pravomil? Po několika letech jsem se rozhodl vrátit k Petru Stančíkovi a podívat se na jeho knihu zblízka.  Petr Stančík se na české literární půdě pohybuje už pěknou řádku let. Dokonce déle, než je známý široké veřejnosti, do jejíhož povědomí se dostal románem  Mlýn na mumie . Ten bývá definován jako  „mystický gastronomicko-pornografický thriller“  (citace z oficiální anotace), ale tuto definici více než cokoliv jiného můžete brát jako (fungující) prodejní nálepku. Mlýn na mumie byla historická detektivka plná životní radosti, humoru a jazykové nádhery. Upřímně jsem si díky této knize Petra Stančíka zamiloval. O pár let později mě láska opustila. Důvody zde rozebírat nebudu, ale vlastně jsem se od jisté chvíle vyhýbal všemu, co Stančík napsal. Až do dnešních dní – a ještě že tak. Před pár týdny totiž v nakladatelství Druhé město (jeho domácí nakladatel) vyšel román Pravomil, popisující život skutečného československého hrdiny – Pravomila Raichla.