Přeskočit na hlavní obsah

Upřímný román o českém venkově (Petra Dvořáková - Dědina)

Dědina Petry Dvořákové je kniha, kterou jsem si chtěl dlouho přečíst. Vypráví příběh ze současného venkova, kde ještě přežívají staré rodinné stereotypy, které se střetávají se životem nastupující generace. O střet staré a no
vé generace jde totiž v knize především, alespoň tak jsem příběh četl já.



Jsou to vlastně čtyři rozdělené prózy – povídky / novely, které spojuje prostředí vysočinské vesnice. Každý z textů se odehrává v jiné rodině a různé jsou i délky. Ta nejkratší má 16 stran, ta nejdelší 130. Ta je tak jakýmsi totemem, kolem kterého se motá celá kniha. Všechny postavy v knize, nejen v tomto příběhu, jsou vykresleny mimořádně hluboce, takže se vám brzy povede stát se nejen pozorovatelem dění, ale téměř i jeho aktér.

To se do velké míry daří i proto, že autorka pro svou knihu vybrala autentický hovorový jazyk. Jak uvádí ve varování čtenáři na začátku, napsala ji jazykem, který jí je vlastní. Abyste se dočista neztratili, můžete si pomoct slovníčkem některých hovorových výrazů. Toto je třeba velmi ocenit, a především jazykovou redakci knihy. Muselo být složité dostát určitému gramatickému standardu a přesto zůstat v řeči, která má do spisovné češtiny velmi daleko.

Je těžké si některé postavy zamilovat – třeba řezníka, který svůj penis jen ztěží udrží v poklopci, nebo syna Zbyňka, který svým rodičům zrovna příliš radost nedělá. Vykreslená vesnice v podání Petry Dvořákové postrádá barvotiskovou idylku a malebnost, kterou můžeme cítit z některých jiných venkovských románech z poslední doby. Příběhy jsou silné a poutavé a každý, kdo na vesnici žil potvrdí, že nejsou daleko od reality.

Dědina Petry Dvořákové si zaslouží chválu za všechny prvky – příběh, použitý jazyk, vykreslení postav a pochopitelně i za to, jak strhující dokáže autorka být. Jak dokáže čtenáře přesvědčit, že má odložit návštěvu přátel a začíst se do dalšího příběhu. A také za to, jak nezakrývá podobu venkova a jak pečlivě dokáže dávkovat emoce a city.

Dědina Petry Dvořákové je kniha, kterou jsem si chtěl dlouho přečíst. Doufám, že takových nás bude opravdu hodně. Zaslouží si to.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce. 
Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám. 
Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo.

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici.



Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě.

Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po finan…