Upřímný román o českém venkově (Petra Dvořáková - Dědina)

Dědina Petry Dvořákové je kniha, kterou jsem si chtěl dlouho přečíst. Vypráví příběh ze současného venkova, kde ještě přežívají staré rodinné stereotypy, které se střetávají se životem nastupující generace. O střet staré a no
vé generace jde totiž v knize především, alespoň tak jsem příběh četl já.



Jsou to vlastně čtyři rozdělené prózy – povídky / novely, které spojuje prostředí vysočinské vesnice. Každý z textů se odehrává v jiné rodině a různé jsou i délky. Ta nejkratší má 16 stran, ta nejdelší 130. Ta je tak jakýmsi totemem, kolem kterého se motá celá kniha. Všechny postavy v knize, nejen v tomto příběhu, jsou vykresleny mimořádně hluboce, takže se vám brzy povede stát se nejen pozorovatelem dění, ale téměř i jeho aktér.

To se do velké míry daří i proto, že autorka pro svou knihu vybrala autentický hovorový jazyk. Jak uvádí ve varování čtenáři na začátku, napsala ji jazykem, který jí je vlastní. Abyste se dočista neztratili, můžete si pomoct slovníčkem některých hovorových výrazů. Toto je třeba velmi ocenit, a především jazykovou redakci knihy. Muselo být složité dostát určitému gramatickému standardu a přesto zůstat v řeči, která má do spisovné češtiny velmi daleko.

Je těžké si některé postavy zamilovat – třeba řezníka, který svůj penis jen ztěží udrží v poklopci, nebo syna Zbyňka, který svým rodičům zrovna příliš radost nedělá. Vykreslená vesnice v podání Petry Dvořákové postrádá barvotiskovou idylku a malebnost, kterou můžeme cítit z některých jiných venkovských románech z poslední doby. Příběhy jsou silné a poutavé a každý, kdo na vesnici žil potvrdí, že nejsou daleko od reality.

Dědina Petry Dvořákové si zaslouží chválu za všechny prvky – příběh, použitý jazyk, vykreslení postav a pochopitelně i za to, jak strhující dokáže autorka být. Jak dokáže čtenáře přesvědčit, že má odložit návštěvu přátel a začíst se do dalšího příběhu. A také za to, jak nezakrývá podobu venkova a jak pečlivě dokáže dávkovat emoce a city.

Dědina Petry Dvořákové je kniha, kterou jsem si chtěl dlouho přečíst. Doufám, že takových nás bude opravdu hodně. Zaslouží si to.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jaroslav Kalfař: Kosmonaut z Čech (recenze)