Přeskočit na hlavní obsah

Kolik moci člověk unese? Recenze Macbetha od Joa Nesbøho


Neznámé místo, sedmdesátá léta. Společnost se vzpamatovává po vládě policejního šéfa Kennetha, za jehož panování město upadlo do chaosu a zločinu; drogová mafie si tu vytvořila svůj stát ve státě. Nový náčelník Duncan se však rozhodl toto město zlepšit. Pomalu se mu to začíná dařit, byť mafiání mají stále silné slovo, a důvěra lidí v politiku a věci veřejné není kdovíjaká. Jeden z jeho podřízených se jmenuje Macbeth, šéf Útvaru rychlého nasazení. Minulost tohoto oddaného policajta není vůbec čistá, přesto však jeho úmysly zůstávají dobré. Alespoň ze začátku, touha po moci (a po lásce) jej vrhne na temnou stranu síly.


Představovat Joa Nesbøho je stejné, jako vám tu teď začít vyprávět, co jsou knihy a k čemu jsou dobré. Jedna z největších hvězd světového thrilleru napsala příběh inspirovaný slavným Shakespearovým dramatem o skotském králi Macbeth. A rozhodně si nevzal jen děj a jméno hlavního hrdiny. Kritika edice Hogarth Shakespeare, do které patří i Nesbøho Macbeth poukazuje na to, že si autoři usnadnili práci tím, že příběh vlastně opsali. Do určité míry je tento argument validní. Ale ukázat, že příběh starý čtyři století nemusí zestárnout je zajímavý experiment, který Shakespearovo dílo spíše oslavuje, než cokoliv jiného. Jo Nesbø to dokázal mimořádným způsobem.

Pracuje s motivem zla, které se může skrývat v každém z nás. Spouštěče jsou různé – může to být touha po moci, přirozené pohnutky, nebo také jen obyčejná láska. A moc, ta je jako droga. Jak si jednou člověk zobne, chce víc. Právě toto je jeden z leitmotivů tohoto příběhu.

Jo Nesbø samozřejmě umí psát, takže nikoho nepřekvapí, že děj utíká plynule a že se autor nemusí uchylovat ke známým trikům, jak udržet čtenářovu pozornost (jak to třeba musí dělat Dan Brown). Dramatické a drastické scény (připravte se na nejhorší, předem varuju) jsou občas doplněny krátkou filosofičtější částí, kde postavy přemítají o svém konání a které způsobují nadčasový přesah. Jestli jste ze severské krimi zvyklí na dramatický prolog, ve kterém ze stropu kaple visí lidské tělo v posledním záchvěvu života, tak tady budete překvapeni. První stránky jsou takovým melodramatickým popisem města, ve kterém strávíte příštích pět set stránek. Stojí za to pomalejší úvod vydržet, protože hned potom Jo Nesbø začne ukazovat, že stále patří mezi špičku v tomto zahlceném žánru. Já osobně jsem z těch severských prologů už značně rozmrzelý a jsem rád, že tady se mu autor vyhnul.

Macbeth je pocta velkému dramatikovi, takže si Jo Nesbø kromě kostry příběhu vypůjčil i některé reálie, jména a prvky příběhu. Vše to do sebe zapadá a před vašima očima se otevírá jeden z nejpůsobivějších thrillerů, který byl v poslední dekádě napsán. Neubráním se srovnáním s ostatními knihami tohoto norského bestselleristy. I ty nejlepší z nich měly přesah a lehce nadčasové téma, přestože se to vlastně celé točilo kolem fungování policejního sboru. O i sice nepřijdete ani v Macbethovi, ale základní motiv je někde jinde.

A ten je velmi aktuální. Jo Nesbø se, podobně jako William Shakespeare, zaměřil na to, co s člověkem udělá moc. Co všechno jste schopni udělat, abyste ovládl město, kterému máte sloužit. Ten příběh je postaven velmi chytře a nechybí mu vůbec nic. Má své kladné hrdiny a samozřejmě i své záporáky. Některé postavy balancují mezi dobrem a zlem a o jiných zase nevíme, na jakou stranu síly vlastně patří. Město, ve kterém se to celé odehrává bychom si patrně dobrovolně za místo k životu nevybrali, ale nechybí v něm světlo naděje – jiskra, která má zažehnout opravdovou změnu k lepšímu. Román Macbeth (není to krimi, na to si dávejte pozor) vás donutí zamyslet se nad tím, ke které straně byste se na místě hlavního hrdiny přidali vy.

Takže co, je to Nesbøho nejlepší kniha? Jsem velmi blízko tomu tvrdit, že ano. Ostatně, přesvědčte se sami :)

Hodnocení: 100%
Vydal: Práh

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce. 
Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám. 
Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo.

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici.



Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě.

Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po finan…