Přeskočit na hlavní obsah

Kolik moci člověk unese? Recenze Macbetha od Joa Nesbøho


Neznámé místo, sedmdesátá léta. Společnost se vzpamatovává po vládě policejního šéfa Kennetha, za jehož panování město upadlo do chaosu a zločinu; drogová mafie si tu vytvořila svůj stát ve státě. Nový náčelník Duncan se však rozhodl toto město zlepšit. Pomalu se mu to začíná dařit, byť mafiání mají stále silné slovo, a důvěra lidí v politiku a věci veřejné není kdovíjaká. Jeden z jeho podřízených se jmenuje Macbeth, šéf Útvaru rychlého nasazení. Minulost tohoto oddaného policajta není vůbec čistá, přesto však jeho úmysly zůstávají dobré. Alespoň ze začátku, touha po moci (a po lásce) jej vrhne na temnou stranu síly.


Představovat Joa Nesbøho je stejné, jako vám tu teď začít vyprávět, co jsou knihy a k čemu jsou dobré. Jedna z největších hvězd světového thrilleru napsala příběh inspirovaný slavným Shakespearovým dramatem o skotském králi Macbeth. A rozhodně si nevzal jen děj a jméno hlavního hrdiny. Kritika edice Hogarth Shakespeare, do které patří i Nesbøho Macbeth poukazuje na to, že si autoři usnadnili práci tím, že příběh vlastně opsali. Do určité míry je tento argument validní. Ale ukázat, že příběh starý čtyři století nemusí zestárnout je zajímavý experiment, který Shakespearovo dílo spíše oslavuje, než cokoliv jiného. Jo Nesbø to dokázal mimořádným způsobem.

Pracuje s motivem zla, které se může skrývat v každém z nás. Spouštěče jsou různé – může to být touha po moci, přirozené pohnutky, nebo také jen obyčejná láska. A moc, ta je jako droga. Jak si jednou člověk zobne, chce víc. Právě toto je jeden z leitmotivů tohoto příběhu.

Jo Nesbø samozřejmě umí psát, takže nikoho nepřekvapí, že děj utíká plynule a že se autor nemusí uchylovat ke známým trikům, jak udržet čtenářovu pozornost (jak to třeba musí dělat Dan Brown). Dramatické a drastické scény (připravte se na nejhorší, předem varuju) jsou občas doplněny krátkou filosofičtější částí, kde postavy přemítají o svém konání a které způsobují nadčasový přesah. Jestli jste ze severské krimi zvyklí na dramatický prolog, ve kterém ze stropu kaple visí lidské tělo v posledním záchvěvu života, tak tady budete překvapeni. První stránky jsou takovým melodramatickým popisem města, ve kterém strávíte příštích pět set stránek. Stojí za to pomalejší úvod vydržet, protože hned potom Jo Nesbø začne ukazovat, že stále patří mezi špičku v tomto zahlceném žánru. Já osobně jsem z těch severských prologů už značně rozmrzelý a jsem rád, že tady se mu autor vyhnul.

Macbeth je pocta velkému dramatikovi, takže si Jo Nesbø kromě kostry příběhu vypůjčil i některé reálie, jména a prvky příběhu. Vše to do sebe zapadá a před vašima očima se otevírá jeden z nejpůsobivějších thrillerů, který byl v poslední dekádě napsán. Neubráním se srovnáním s ostatními knihami tohoto norského bestselleristy. I ty nejlepší z nich měly přesah a lehce nadčasové téma, přestože se to vlastně celé točilo kolem fungování policejního sboru. O i sice nepřijdete ani v Macbethovi, ale základní motiv je někde jinde.

A ten je velmi aktuální. Jo Nesbø se, podobně jako William Shakespeare, zaměřil na to, co s člověkem udělá moc. Co všechno jste schopni udělat, abyste ovládl město, kterému máte sloužit. Ten příběh je postaven velmi chytře a nechybí mu vůbec nic. Má své kladné hrdiny a samozřejmě i své záporáky. Některé postavy balancují mezi dobrem a zlem a o jiných zase nevíme, na jakou stranu síly vlastně patří. Město, ve kterém se to celé odehrává bychom si patrně dobrovolně za místo k životu nevybrali, ale nechybí v něm světlo naděje – jiskra, která má zažehnout opravdovou změnu k lepšímu. Román Macbeth (není to krimi, na to si dávejte pozor) vás donutí zamyslet se nad tím, ke které straně byste se na místě hlavního hrdiny přidali vy.

Takže co, je to Nesbøho nejlepší kniha? Jsem velmi blízko tomu tvrdit, že ano. Ostatně, přesvědčte se sami :)

Hodnocení: 100%
Vydal: Práh

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Chcete zničit knižní trh? Nakupujte v levných e-shopech

V době srovnávačů scen je nakupování knih krásné. Odpoledne při cestě ze školy či z práce se zastavíte v tom krásném knihkupectví na rohu, abyste se podívali, co tam mají nového. Necháte si od prodavače, nebo dokonce od knihkupce poradit, a pak jdete domů, a knihu si objednáte z nejlevnějšího e-shopu, který najdete.

Angela Marsons: Bez tužky a papíru mi to nepíše

Detektivek a thrillerů dnes vychází tolik, že to už jeden nestíhá. Málokdy se mi ale podaří objevit něco, co mě téměř doslova porazí na zem. Po dočtení první knihy Angely Marsons jsem tento pocit zažil. Její knihy, to je směs klasické detektivky a společenského thrilleru. Výborně napsané postavy jsou samozřejmost – a to jak postavy kladné, tak postavy záporné. Angela Marsons dovede psát tak poutavě, že vás donutí knihu odložit až s posledním slovem. Popisuje těžká témata; nevyhýbá se ani těm, které mohou působit citovou újmu. Na konci máte ale vždy pocit, že jste četli něco velkého.


Anna Cima: Probudím se na Šibuji (recenze)

Každý mladý český debut zaslouží náležitou pozornost, protože jsem měl dlouho pocit, že česká literatura uvízla na mrtvém bodě. Buď se autoři, o kterých vůbec stojí za to mluvit, věnovali minulosti, a nebo byly jejich knihy skvělé po formální stránce, ale tak nějak to nemělo příběh, myšlenku. Anna Cima napsala knihu, která má všechno, co má dobrá kniha mít. Téměř všechno.