Přeskočit na hlavní obsah

Humans of Prague: Příběhy (z) města

Humans of Prague je projekt založený na jednoduché, byť ne originální myšlence: Mladý muž chodí po Praze, fotí lidi a ptá se jich: Na co zrovna myslíte? Jejich odpovědi (včetně fotek) publikuje na svém webu, který si za těch několik let existence našel silnou obec fanoušků. Logicky tedy ze svých příběhů vytvořil knihu, která vyšla letos na podzim v nakladatelství Labyrint.


Není ale úplně snadné z toho, co funguje na webu udělat knihu, která bude fungovat. Je třeba to nějak uchopit, poskládat. Soudím, že Tomášovi Princovi se to povedlo. Sám autor k tomu říká: "V knize se odvíjejí dvě linky: Historická, kde lidé vypraveji příběhy zasazené do konkretní doby, od předválečného  období do současnoti, a životní, která sleduje člověka od dětství do stáří.“ Tento koncept sice pochopíte, až když si příběhy pročtete všechny, ale o to více vám pak kniha dává smysl a o to více lepší z ní máte pocit.

Tu knihu je možné číst v zásadě dvěma způsoby. Náhodně listovat a číst to, nač vám pohled přistane, a nebo ji číst poctivě od začátku do konce. Oba přístupy mají něco do sebe. Portrétní fotky jsou velmi působivé a slouží vlastně jako galerie lidí v Praze – tedy doslově humans of Prague. A pak čtete „stories of humans of Prague“ a máte před sebou obraz města, jak ho možná neznáte.

A od té doby budete chodit ulicemi a říkat si: Jaký příběh asi má ta dáma v prvorepublikovém kloboučku? Kniha Tomáše Prince vám často vyloudí úsměv na tváři, jindy zase smutek, ale tak to se silnými příběhy bývá. A ty, které najdete v této knize zajímavé a silné rozhodně jsou.

Celá kniha je navíc vydařená i po formální stránce, ale u nakladatelství Labyrint to už nikoho nepřekvapí. Opravdu – vidíte, že někdo přemýšlel nad tím, co dělá a že si dal záležet, aby výsledek ohromil a nadchl.

Koupit si ji můžete přímo zde od vydavatele.

Komentáře

  1. Humans of Prague sleduju přímo jako blog, je to skvělý projekt. Jsem ráda za knižní podobu.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Děkuji za komentář, po schválení se objeví na webu.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie

Polemika: Proč Martin Vopěnka útočí na Literu?

V diskuzi o udílení cen Magnesia Litera ve facebookové skupině Literární s(n)obi jsme zabrousili na velmi tenký led. A tím je útok Martina Vopěnky, předsedy Svazu českých knihkupců a nakladatelů, spisovatele a majitele nakladatelství Práh na Literu. Než se pustím do rozboru toho, co MV řekl, ocituji zde otázku, na kterou odpovídal i celou jeho odpověď. Otázka padla v rozhovoru pro časopis Knihkupec , což je vedlejší projekt marketingového ředitele Euromedie: Jste jeden z mála českých autorů, kteří získali respekt i v zahraničí. Román Můj bratr Mesiáš byl nyní vybrán jako scifi měsíce v britských The Times. Také v Polsku vám vycházejí skvělé recenze – lepší než v Čechách. Čím to je? Poněkud neskromně se cítím být světovým spisovatelem, což mi zdejší literární scéna nemůže odpustit. Nevolím malá česká témata, zajímají mne ta velká, obecně lidská, civilizační, filozofická. Slyšel jsem teď předsedu poroty Magnesie Litery říkat něco v tom smyslu, že oni vlastně hledají spíš něco, co by jin