Přeskočit na hlavní obsah

Jussi Adler Olsen: Selfies (recenze)

Když si nějakého autora oblíbíte, obvykle se na jeho knihy těšíte jak na Vánoce. Šesté pokračování příběhů z oddělení Q ve mně podobné emoce vyvolávalo prakticky celé dva roky, co vyšla předchozí kniha.

Olsen pokračuje v rozplétání osudů postav z oddělení Q; zatímco v předchozích částech jsme se dozvídali, kdo je vlastně Asad (a pořád to nevíme), zde přišla na řadu Rose, jediná ženská členka oddělení Q. Ona je tak de facto hlavní hrdinkou celé knihy. Respektive – jedna z hlavních hrdinek.

Protože pak tu máme druhou linii kolem skupiny holek a jisté sociální pracovnice. Víc o ději vám povídat nebudu, protože u detektivek byste si to měli přečíst sami. O té druhé lince nemluvím jen pro úplnost, ale také proto, že na rozdíl od toho příběhu kolem Rose mi tato přišla dost slabá.



Až příliš často jsem si říkal, že tohle by se přece nemohlo jen tak stát. Až příliš často mi motivace hlavního záporáka knihy přišla přitažená za vlasy. A nakonec – až příliš často jsem si přál, aby už byl konec.

Oproti těmto dvěma výtkám ale stojí dva směry chvály. Za prvé: Jussi Adler Olsen prostě umí psát. Od tohoto žánru nečekám stylistické krasobruslení, nečekám jazykové hrátky a tanec slov. Olsen možná píše trochu stroze, ale o to více poutavě. Takže vám to celou dobu příjemně utíká a než se nadějete, jste na konci. A druhá chvála: Příběh kolem Rose je velmi, velmi dobrý. Je dojemný, je strašidelný, je působivý. Pomůže vám to pochopit děj v předchozích dílech (a proto důrazně radím: číst postupně!).

Jussi Adler Olsen i v Selfies (mimochodem, název knihy mi přijde hodně uhozený, protože zatímco předchozí názvy ukazovaly na příběh, tento nikoliv...) nevynechal společenskou kritiku. Možná si pamatujete, jak třeba v Složce 64 pranýřoval dánskou eugeniku nebo v Nesmírném náboženské sekty. Zde je cílem jeho kritiky sociální systém Dánska a lidé, kteří na něm parazitují. Proč ne, jako téma to je dobré.

Mám-li to tedy shrnout, dva plus a jedno velké mínus. Protože ale vím, jak dobré knihy Olsen dokáže napsat, celkové hodnocení musím snížit. V porovnání se Vzkazem v lahvi, Zabijáky nebo Složkou 64 je to opravdu slabý odvar.

Hodnocení: 50%
Vydal: HOST
Přeložila: Kristina Václavů.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie

Polemika: Proč Martin Vopěnka útočí na Literu?

V diskuzi o udílení cen Magnesia Litera ve facebookové skupině Literární s(n)obi jsme zabrousili na velmi tenký led. A tím je útok Martina Vopěnky, předsedy Svazu českých knihkupců a nakladatelů, spisovatele a majitele nakladatelství Práh na Literu. Než se pustím do rozboru toho, co MV řekl, ocituji zde otázku, na kterou odpovídal i celou jeho odpověď. Otázka padla v rozhovoru pro časopis Knihkupec , což je vedlejší projekt marketingového ředitele Euromedie: Jste jeden z mála českých autorů, kteří získali respekt i v zahraničí. Román Můj bratr Mesiáš byl nyní vybrán jako scifi měsíce v britských The Times. Také v Polsku vám vycházejí skvělé recenze – lepší než v Čechách. Čím to je? Poněkud neskromně se cítím být světovým spisovatelem, což mi zdejší literární scéna nemůže odpustit. Nevolím malá česká témata, zajímají mne ta velká, obecně lidská, civilizační, filozofická. Slyšel jsem teď předsedu poroty Magnesie Litery říkat něco v tom smyslu, že oni vlastně hledají spíš něco, co by jin