Přeskočit na hlavní obsah

Jussi Adler Olsen: Selfies (recenze)

Když si nějakého autora oblíbíte, obvykle se na jeho knihy těšíte jak na Vánoce. Šesté pokračování příběhů z oddělení Q ve mně podobné emoce vyvolávalo prakticky celé dva roky, co vyšla předchozí kniha.

Olsen pokračuje v rozplétání osudů postav z oddělení Q; zatímco v předchozích částech jsme se dozvídali, kdo je vlastně Asad (a pořád to nevíme), zde přišla na řadu Rose, jediná ženská členka oddělení Q. Ona je tak de facto hlavní hrdinkou celé knihy. Respektive – jedna z hlavních hrdinek.

Protože pak tu máme druhou linii kolem skupiny holek a jisté sociální pracovnice. Víc o ději vám povídat nebudu, protože u detektivek byste si to měli přečíst sami. O té druhé lince nemluvím jen pro úplnost, ale také proto, že na rozdíl od toho příběhu kolem Rose mi tato přišla dost slabá.



Až příliš často jsem si říkal, že tohle by se přece nemohlo jen tak stát. Až příliš často mi motivace hlavního záporáka knihy přišla přitažená za vlasy. A nakonec – až příliš často jsem si přál, aby už byl konec.

Oproti těmto dvěma výtkám ale stojí dva směry chvály. Za prvé: Jussi Adler Olsen prostě umí psát. Od tohoto žánru nečekám stylistické krasobruslení, nečekám jazykové hrátky a tanec slov. Olsen možná píše trochu stroze, ale o to více poutavě. Takže vám to celou dobu příjemně utíká a než se nadějete, jste na konci. A druhá chvála: Příběh kolem Rose je velmi, velmi dobrý. Je dojemný, je strašidelný, je působivý. Pomůže vám to pochopit děj v předchozích dílech (a proto důrazně radím: číst postupně!).

Jussi Adler Olsen i v Selfies (mimochodem, název knihy mi přijde hodně uhozený, protože zatímco předchozí názvy ukazovaly na příběh, tento nikoliv...) nevynechal společenskou kritiku. Možná si pamatujete, jak třeba v Složce 64 pranýřoval dánskou eugeniku nebo v Nesmírném náboženské sekty. Zde je cílem jeho kritiky sociální systém Dánska a lidé, kteří na něm parazitují. Proč ne, jako téma to je dobré.

Mám-li to tedy shrnout, dva plus a jedno velké mínus. Protože ale vím, jak dobré knihy Olsen dokáže napsat, celkové hodnocení musím snížit. V porovnání se Vzkazem v lahvi, Zabijáky nebo Složkou 64 je to opravdu slabý odvar.

Hodnocení: 50%
Vydal: HOST
Přeložila: Kristina Václavů.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Chcete zničit knižní trh? Nakupujte v levných e-shopech

V době srovnávačů scen je nakupování knih krásné. Odpoledne při cestě ze školy či z práce se zastavíte v tom krásném knihkupectví na rohu, abyste se podívali, co tam mají nového. Necháte si od prodavače, nebo dokonce od knihkupce poradit, a pak jdete domů, a knihu si objednáte z nejlevnějšího e-shopu, který najdete.

Angela Marsons: Bez tužky a papíru mi to nepíše

Detektivek a thrillerů dnes vychází tolik, že to už jeden nestíhá. Málokdy se mi ale podaří objevit něco, co mě téměř doslova porazí na zem. Po dočtení první knihy Angely Marsons jsem tento pocit zažil. Její knihy, to je směs klasické detektivky a společenského thrilleru. Výborně napsané postavy jsou samozřejmost – a to jak postavy kladné, tak postavy záporné. Angela Marsons dovede psát tak poutavě, že vás donutí knihu odložit až s posledním slovem. Popisuje těžká témata; nevyhýbá se ani těm, které mohou působit citovou újmu. Na konci máte ale vždy pocit, že jste četli něco velkého.


Anna Cima: Probudím se na Šibuji (recenze)

Každý mladý český debut zaslouží náležitou pozornost, protože jsem měl dlouho pocit, že česká literatura uvízla na mrtvém bodě. Buď se autoři, o kterých vůbec stojí za to mluvit, věnovali minulosti, a nebo byly jejich knihy skvělé po formální stránce, ale tak nějak to nemělo příběh, myšlenku. Anna Cima napsala knihu, která má všechno, co má dobrá kniha mít. Téměř všechno.