Přeskočit na hlavní obsah

Jussi Adler Olsen: Selfies (recenze)

Když si nějakého autora oblíbíte, obvykle se na jeho knihy těšíte jak na Vánoce. Šesté pokračování příběhů z oddělení Q ve mně podobné emoce vyvolávalo prakticky celé dva roky, co vyšla předchozí kniha.

Olsen pokračuje v rozplétání osudů postav z oddělení Q; zatímco v předchozích částech jsme se dozvídali, kdo je vlastně Asad (a pořád to nevíme), zde přišla na řadu Rose, jediná ženská členka oddělení Q. Ona je tak de facto hlavní hrdinkou celé knihy. Respektive – jedna z hlavních hrdinek.

Protože pak tu máme druhou linii kolem skupiny holek a jisté sociální pracovnice. Víc o ději vám povídat nebudu, protože u detektivek byste si to měli přečíst sami. O té druhé lince nemluvím jen pro úplnost, ale také proto, že na rozdíl od toho příběhu kolem Rose mi tato přišla dost slabá.



Až příliš často jsem si říkal, že tohle by se přece nemohlo jen tak stát. Až příliš často mi motivace hlavního záporáka knihy přišla přitažená za vlasy. A nakonec – až příliš často jsem si přál, aby už byl konec.

Oproti těmto dvěma výtkám ale stojí dva směry chvály. Za prvé: Jussi Adler Olsen prostě umí psát. Od tohoto žánru nečekám stylistické krasobruslení, nečekám jazykové hrátky a tanec slov. Olsen možná píše trochu stroze, ale o to více poutavě. Takže vám to celou dobu příjemně utíká a než se nadějete, jste na konci. A druhá chvála: Příběh kolem Rose je velmi, velmi dobrý. Je dojemný, je strašidelný, je působivý. Pomůže vám to pochopit děj v předchozích dílech (a proto důrazně radím: číst postupně!).

Jussi Adler Olsen i v Selfies (mimochodem, název knihy mi přijde hodně uhozený, protože zatímco předchozí názvy ukazovaly na příběh, tento nikoliv...) nevynechal společenskou kritiku. Možná si pamatujete, jak třeba v Složce 64 pranýřoval dánskou eugeniku nebo v Nesmírném náboženské sekty. Zde je cílem jeho kritiky sociální systém Dánska a lidé, kteří na něm parazitují. Proč ne, jako téma to je dobré.

Mám-li to tedy shrnout, dva plus a jedno velké mínus. Protože ale vím, jak dobré knihy Olsen dokáže napsat, celkové hodnocení musím snížit. V porovnání se Vzkazem v lahvi, Zabijáky nebo Složkou 64 je to opravdu slabý odvar.

Hodnocení: 50%
Vydal: HOST
Přeložila: Kristina Václavů.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce. 
Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám. 
Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo.

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici.



Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě.

Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po finan…