Přeskočit na hlavní obsah

Chimamanda Ngozi Adichie: Amerikána

Na literatuře mne vždy nejvíce bavily knihy se silnými příběhy. Ty považuju za potřebný základ jakékoliv dobré knihy. Kniha bez příběhu, to je pro mě jako polévka bez soli. Najíst se z ní můžete, ale nepochutnáte si. V nakladatelství HOST před krátkou dobou vyšla kniha, jejíž příběh patří v současné beletrii mezi ty nejsilnější.

Jmenuje se Amerikána a napsala ji nigerijská autorka (žijící ve Spojených státech) s těžko zapamatovatelným jménem Chimamanda Ngozi Adichie. Je to kniha, se kterou budete rádi trávit čas a jak se budete blížit k závěru, budete toho litovat.

Osa příběhu se točí kolem dvou postav, kteří se jmenují Ifemelu a Obinze. Pocházejí z Nigérie, která v tu dobu zrovna není nejpříjemnější místo k životu a ti dva k sobě začínají cítit silné pouto. Ifemelu uteče do USA, ale Obinze takové štěstí nemá. Uchyluje se do Londýna, kde žije v podsvětí, ale jejich cesty se o několik let později spojí.

Není to ale jenom tento příběh, který knihu vystřeluje do nebes. Zajímavé jsou také postřehy o rasismu v dnešní Americe a o tom, jakou podobu může mít. Dozvíte se o životě v černošských komunitách, ale také o tom, jak se žije v demokratické Nigérii.

Toto všechno ale stojí určitou míru čtenářské pozornosti. Není to kniha, kterou byste mohli číst kdekoliv. Ta kniha chce svůj čas, klidné místo někde v kavárně, kde vás nic nebude rušit. Věnovat té knize péči se vyplatí, protože se vám odmění velkým zážitkem.

Jsou témata, která literatura potřebuje a rasismus mezi ně nesporně patří. Je to nastavené zrcadlo společnosti, která se nechová vůči všem lidem stejně. Chimamanda Ngozi Adichie (ne, to jméno se opravdu nedá zapamatovat...) se se svou knihou Amerikána dostala mezi světové spisovatelské celebrity a pomohla tak americké, ale vlastně i celosvětové společnosti trochu pootevřít oči.

Kéž by se to povedlo i u nás.

Knihu k recenzi jsem získal díky spolupráci s e-shopem www.megaknihy.cz

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce. 
Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám. 
Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo.

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici.



Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě.

Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po finan…