Přeskočit na hlavní obsah

Chimamanda Ngozi Adichie: Amerikána

Na literatuře mne vždy nejvíce bavily knihy se silnými příběhy. Ty považuju za potřebný základ jakékoliv dobré knihy. Kniha bez příběhu, to je pro mě jako polévka bez soli. Najíst se z ní můžete, ale nepochutnáte si. V nakladatelství HOST před krátkou dobou vyšla kniha, jejíž příběh patří v současné beletrii mezi ty nejsilnější.

Jmenuje se Amerikána a napsala ji nigerijská autorka (žijící ve Spojených státech) s těžko zapamatovatelným jménem Chimamanda Ngozi Adichie. Je to kniha, se kterou budete rádi trávit čas a jak se budete blížit k závěru, budete toho litovat.

Osa příběhu se točí kolem dvou postav, kteří se jmenují Ifemelu a Obinze. Pocházejí z Nigérie, která v tu dobu zrovna není nejpříjemnější místo k životu a ti dva k sobě začínají cítit silné pouto. Ifemelu uteče do USA, ale Obinze takové štěstí nemá. Uchyluje se do Londýna, kde žije v podsvětí, ale jejich cesty se o několik let později spojí.

Není to ale jenom tento příběh, který knihu vystřeluje do nebes. Zajímavé jsou také postřehy o rasismu v dnešní Americe a o tom, jakou podobu může mít. Dozvíte se o životě v černošských komunitách, ale také o tom, jak se žije v demokratické Nigérii.

Toto všechno ale stojí určitou míru čtenářské pozornosti. Není to kniha, kterou byste mohli číst kdekoliv. Ta kniha chce svůj čas, klidné místo někde v kavárně, kde vás nic nebude rušit. Věnovat té knize péči se vyplatí, protože se vám odmění velkým zážitkem.

Jsou témata, která literatura potřebuje a rasismus mezi ně nesporně patří. Je to nastavené zrcadlo společnosti, která se nechová vůči všem lidem stejně. Chimamanda Ngozi Adichie (ne, to jméno se opravdu nedá zapamatovat...) se se svou knihou Amerikána dostala mezi světové spisovatelské celebrity a pomohla tak americké, ale vlastně i celosvětové společnosti trochu pootevřít oči.

Kéž by se to povedlo i u nás.

Knihu k recenzi jsem získal díky spolupráci s e-shopem www.megaknihy.cz

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie

Polemika: Proč Martin Vopěnka útočí na Literu?

V diskuzi o udílení cen Magnesia Litera ve facebookové skupině Literární s(n)obi jsme zabrousili na velmi tenký led. A tím je útok Martina Vopěnky, předsedy Svazu českých knihkupců a nakladatelů, spisovatele a majitele nakladatelství Práh na Literu. Než se pustím do rozboru toho, co MV řekl, ocituji zde otázku, na kterou odpovídal i celou jeho odpověď. Otázka padla v rozhovoru pro časopis Knihkupec , což je vedlejší projekt marketingového ředitele Euromedie: Jste jeden z mála českých autorů, kteří získali respekt i v zahraničí. Román Můj bratr Mesiáš byl nyní vybrán jako scifi měsíce v britských The Times. Také v Polsku vám vycházejí skvělé recenze – lepší než v Čechách. Čím to je? Poněkud neskromně se cítím být světovým spisovatelem, což mi zdejší literární scéna nemůže odpustit. Nevolím malá česká témata, zajímají mne ta velká, obecně lidská, civilizační, filozofická. Slyšel jsem teď předsedu poroty Magnesie Litery říkat něco v tom smyslu, že oni vlastně hledají spíš něco, co by jin