Přeskočit na hlavní obsah

Michal Šefara: Podsvětí (recenze)

Jezdíte pražským metrem? Myslíte si, že jeho prostory dokonale znáte? Díky románu Podsvětí o tuto jistotu přijdete. Dobře napsaný příběh má však svá slabší místa.



Jednoho dne v knihkupectví jsem si prohlížel nově vydané knihy a oko mi padlo na známou obálku. Známá byla proto, že koncepčně připomínala jinou sérii knih (dobrá volba!) a já se s chutí začetl. Neznámý autor, proč ne. Zajímavě vymyšlený příběh – a tak jsem si ji po deseti minutách zvědavě odnášel domů.

Oč jde? V relativně nedaleké budoucnosti se v metru něco děje. Technici nacházejí podivné značky na zdech tunelů a ještě podivnější oltáře. Někdo si tu buduje říši. Nebo...něco? Podivných událostí přibývá a atmosféra podzemky houstne. Příběh sledujeme optikou tří postav: Mladé chemičky Niny, vedoucího techniků pražského metra Haďáka a policisty, který se jmenuje Kerberos. Všímají si, že něco není v pořádku a zatímco na povrchu zuří nepokoje, pod povrchem povstává temná síla.

Mám rád, když autoři zapojují fantazii a vymýšlejí alternativní budoucnost. Pokud se navíc jejich děj odehrává v místě, které sám dobře znám, o to raději jejich knihy čtu. Michal Šefara není z Prahy, pochází z jižní Moravy, přesto je ale vidět, že Prahu a pražské metro dobře zná (nebo si o tom minimálně hodně načetl). Vyprávění okořenil různými zajímavostmi o stanicích a tak doporučuju si knihu vychutnat právě v metru.

Některé reklamní texty varují předtím, že se budete po čtení Podsvětí v pražském metru bát. Není to daleko od pravdy, protože příběh je místy opravdu hodně temný a autorovi se povedlo atmosféru dobře přenést na čtenáře. To není jen tak, je k tomu potřeba talent, který Michal Šefara jednoznačně má. Bohužel ale dojem ze čtení znepříjemňuje nadužívání citoslovce "Huh", které svým postavám vkládá do úst ve chvílích emočního přetlaku. Bylo to tam tak často, že jsem měl v jednu chvíli chuť knihu odložit.

A jsem rád, že jsem to neudělal. V poslední části knihy totiž Michal Šefara pustil otěže příběhu rozjel se naplno. Je příjemné něco takového číst od českého autora, navíc relativně začínajícího. Za posledních několik desítek stran jsem mu rád odpustil "Huh"-ování i některé věcné chyby v textu (stanice metra Hradčanská se opravdu nejmenuje Hradčany a tak dál). Když si autor umí získat mou pozornost, když mě umí pohltit a umí mě opanovat, dovedu mu odpustit leccos.

Budu doufat, že úspěch knihy Podsvětí autora motivuje k dalším románům a budu také doufat, že redaktoři knihy budou více dbát na stylistickou čistotu. Podsvětí je rozhodně povedené a přestože se možná v metru nebudete bát, o zážitek z dobrého čtení nepřijdete.

Hodnocení: 75%
Vydal: Knižní klub

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie

Raynow Winnová: Pobřežní cesta

Nebýt toho, že tuto knihu zmínila překladatelka Lucie Miolajková na svém Facebooku, vůbec bych se o ní nedozvěděl. Nevšiml jsem si recenzí, nevšiml jsem si žádných zmínek na sociálních sítích. Ta kniha kolem mne proplula a já ji vůbec nezaregistroval. Až když jsem se díky výše zmíněné náhodě o knize dozvěděl, našel jsem si na webu nakladatele krátkou ukázku. Začetl jsem se a nemohl jsem přestat. Zapůsobilo na mě okamžité kouzlo – kouzlo silného příběhu dvou lidí, které v jednu chvíli potkalo snad všechno špatné, co je potkat mohlo (skoro). A oni, místo toho, aby se schoulili do klubíčka a nadávali na osud se vydali na cestu. Na jihozápadní pobřežní cestu, která vede po britském pobřeží. Šli pěšky, spali ve stanu, měli málo peněz, málo jídla a před sebou žádnou budoucnost. Když píšu měli, nemluvím o románové fikci. Kniha je vlastně mix hned tří žánrů: Literární cestopis, literární autobiografie a román. Raynor Winnová popisuje svůj skutečný příběh, který potkal jí a jejího manžela a kte