Přeskočit na hlavní obsah

Univerzální katalog zoufalců (recenze)

Přestože Přemysl Krejčík dávno není debutant, pořád ho vnímám jako autora začínajícího. Univerzální katalog zoufalců je první celková (to později vysvětlím) kniha, kterou jsem od něj četl a mohu říct, že se těším na další, které napíše.



Když jsem psal větu, že tento román je první "celková kniha" Přemysla Krejčíka měl jsem na mysli skutečnost, že je spoluautorem projektu Šest nevinných, což je kolektivní román napsaný za 72 hodin ve výloze knihkupectví Neoluxor Quadrio a Přemysl Krejčík byl jedním ze šesti spolupisálků. Šest nevinných jsem přečetl s chutí a nemálo se mi líbil i Univerzální katalog zoufalců.

A to přesto, že vlastně žádné originální téma nepřináší. Ústředním bodem všech příběhů v knize jsou vztahy, potažmo láska. O vztazích toho už bylo napsáno dost, a tak se ptám, jestli je nutné toto téma dále otevírat. Smysl to, podle mého názoru, má jen tehdy, kdy je nad tím ještě další téma, nebo další motiv. Což platí v tomto případě dostatečně. Tím motivem je zpráva o tom, jak si se vztahy umí poradit generace devadesátkových dětí. Co pro ně znamená vztah? Jak do něj zasahují chaty, SMS komunikace, technologie jako takové? Přemysl Krejčík často popisuje to, co se odehrává v nás ostatních, ale bojíme si to přiznat. Ilustruje neschopnost "devadesátkových dětí" navázat trvalejší vztah a tato reflexe, nebo snad dokonce sebereflexe (autor je ročník 1991) je dost cenná.

Další předností této knihy je forma. Najdete v ní sedm textů (nazvaných "kniha") s různou délkou a různou formou. Nejdelší má 120 stran, zbytek jsou texty krátké. Někoho by mohlo napadnout: Nenapsal Přemysl Krejčík krátkou novelu, a aby z toho mohl vydat knihu, nedopsal pár kratších textů, aby to nějak vyšlo? Nevypadá to tak. Ten nejdelší text je jakýmsi kmenem košatého stromu – kratší části jsou pak větve, případně kořeny. Tato zvolená forma, aspoň to tak vnímám, se mi líbí a myslím, že celkovému zážitku z knihy to pomáhá.

O této knize se povídá, že ať ji otevřete na kterékoliv stránce, najdete v ní sex. Není to daleko od pravdy. Sexem Krejčík rozhodně nešetří. Ale pokud píše o generaci dětí bez zábran, dá se to pochopit jako vhodná a případná ilustrace jejich života.

Co mě trochu iritovalo byly některé vysvětlivky v textu. Nebylo jich mnoho, ale autor měl občas potřebu mi něco vysvětlit, nebo se na něco odkázat. Pokud mi chce o některé málo významné postavě něco sdělit, proč to neudělá přímo v textu, ale zvolí formu "pod čarou"? A pokud tato informace není tolik důležitá, proč v knize vůbec je? Univerzální katalog zoufalců taky nechci srovnávat s knihami zkušenějších spisovatelů. Je vidět, že co se týče stylu i lehkosti psaní má autor ještě co dohánět. Jenže, přistihl jsem se, jak hltám jednu stránku za druhou. Přistihl jsem se, že oddaluji výstup z tramvaje, abych mohl dočíst aspoň tuto kapitolu.

Opravdu mě to bavilo a v tomto případě to bylo to jediné, co jsem od knihy požadoval. Po dočtení jsem spokojený čtenář lehkého žánru, který vnímá určité formalistické odlišnosti, které knize svědčí. Chystáte-li se na cestu a chcete něco lehkého, a přitom dobrého ke čtení, Univerzální katalog zoufalců je dobrá volba.

Hodnocení: 75%
Počet stran: 215
Vydal: Pavel Mervart

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie

Polemika: Proč Martin Vopěnka útočí na Literu?

V diskuzi o udílení cen Magnesia Litera ve facebookové skupině Literární s(n)obi jsme zabrousili na velmi tenký led. A tím je útok Martina Vopěnky, předsedy Svazu českých knihkupců a nakladatelů, spisovatele a majitele nakladatelství Práh na Literu. Než se pustím do rozboru toho, co MV řekl, ocituji zde otázku, na kterou odpovídal i celou jeho odpověď. Otázka padla v rozhovoru pro časopis Knihkupec , což je vedlejší projekt marketingového ředitele Euromedie: Jste jeden z mála českých autorů, kteří získali respekt i v zahraničí. Román Můj bratr Mesiáš byl nyní vybrán jako scifi měsíce v britských The Times. Také v Polsku vám vycházejí skvělé recenze – lepší než v Čechách. Čím to je? Poněkud neskromně se cítím být světovým spisovatelem, což mi zdejší literární scéna nemůže odpustit. Nevolím malá česká témata, zajímají mne ta velká, obecně lidská, civilizační, filozofická. Slyšel jsem teď předsedu poroty Magnesie Litery říkat něco v tom smyslu, že oni vlastně hledají spíš něco, co by jin

Recenze: Petr Stančík – Pravomil

Jaký je nový román Petra Stančíka Pravomil? Po několika letech jsem se rozhodl vrátit k Petru Stančíkovi a podívat se na jeho knihu zblízka.  Petr Stančík se na české literární půdě pohybuje už pěknou řádku let. Dokonce déle, než je známý široké veřejnosti, do jejíhož povědomí se dostal románem  Mlýn na mumie . Ten bývá definován jako  „mystický gastronomicko-pornografický thriller“  (citace z oficiální anotace), ale tuto definici více než cokoliv jiného můžete brát jako (fungující) prodejní nálepku. Mlýn na mumie byla historická detektivka plná životní radosti, humoru a jazykové nádhery. Upřímně jsem si díky této knize Petra Stančíka zamiloval. O pár let později mě láska opustila. Důvody zde rozebírat nebudu, ale vlastně jsem se od jisté chvíle vyhýbal všemu, co Stančík napsal. Až do dnešních dní – a ještě že tak. Před pár týdny totiž v nakladatelství Druhé město (jeho domácí nakladatel) vyšel román Pravomil, popisující život skutečného československého hrdiny – Pravomila Raichla.