Přeskočit na hlavní obsah

Univerzální katalog zoufalců (recenze)

Přestože Přemysl Krejčík dávno není debutant, pořád ho vnímám jako autora začínajícího. Univerzální katalog zoufalců je první celková (to později vysvětlím) kniha, kterou jsem od něj četl a mohu říct, že se těším na další, které napíše.



Když jsem psal větu, že tento román je první "celková kniha" Přemysla Krejčíka měl jsem na mysli skutečnost, že je spoluautorem projektu Šest nevinných, což je kolektivní román napsaný za 72 hodin ve výloze knihkupectví Neoluxor Quadrio a Přemysl Krejčík byl jedním ze šesti spolupisálků. Šest nevinných jsem přečetl s chutí a nemálo se mi líbil i Univerzální katalog zoufalců.

A to přesto, že vlastně žádné originální téma nepřináší. Ústředním bodem všech příběhů v knize jsou vztahy, potažmo láska. O vztazích toho už bylo napsáno dost, a tak se ptám, jestli je nutné toto téma dále otevírat. Smysl to, podle mého názoru, má jen tehdy, kdy je nad tím ještě další téma, nebo další motiv. Což platí v tomto případě dostatečně. Tím motivem je zpráva o tom, jak si se vztahy umí poradit generace devadesátkových dětí. Co pro ně znamená vztah? Jak do něj zasahují chaty, SMS komunikace, technologie jako takové? Přemysl Krejčík často popisuje to, co se odehrává v nás ostatních, ale bojíme si to přiznat. Ilustruje neschopnost "devadesátkových dětí" navázat trvalejší vztah a tato reflexe, nebo snad dokonce sebereflexe (autor je ročník 1991) je dost cenná.

Další předností této knihy je forma. Najdete v ní sedm textů (nazvaných "kniha") s různou délkou a různou formou. Nejdelší má 120 stran, zbytek jsou texty krátké. Někoho by mohlo napadnout: Nenapsal Přemysl Krejčík krátkou novelu, a aby z toho mohl vydat knihu, nedopsal pár kratších textů, aby to nějak vyšlo? Nevypadá to tak. Ten nejdelší text je jakýmsi kmenem košatého stromu – kratší části jsou pak větve, případně kořeny. Tato zvolená forma, aspoň to tak vnímám, se mi líbí a myslím, že celkovému zážitku z knihy to pomáhá.

O této knize se povídá, že ať ji otevřete na kterékoliv stránce, najdete v ní sex. Není to daleko od pravdy. Sexem Krejčík rozhodně nešetří. Ale pokud píše o generaci dětí bez zábran, dá se to pochopit jako vhodná a případná ilustrace jejich života.

Co mě trochu iritovalo byly některé vysvětlivky v textu. Nebylo jich mnoho, ale autor měl občas potřebu mi něco vysvětlit, nebo se na něco odkázat. Pokud mi chce o některé málo významné postavě něco sdělit, proč to neudělá přímo v textu, ale zvolí formu "pod čarou"? A pokud tato informace není tolik důležitá, proč v knize vůbec je? Univerzální katalog zoufalců taky nechci srovnávat s knihami zkušenějších spisovatelů. Je vidět, že co se týče stylu i lehkosti psaní má autor ještě co dohánět. Jenže, přistihl jsem se, jak hltám jednu stránku za druhou. Přistihl jsem se, že oddaluji výstup z tramvaje, abych mohl dočíst aspoň tuto kapitolu.

Opravdu mě to bavilo a v tomto případě to bylo to jediné, co jsem od knihy požadoval. Po dočtení jsem spokojený čtenář lehkého žánru, který vnímá určité formalistické odlišnosti, které knize svědčí. Chystáte-li se na cestu a chcete něco lehkého, a přitom dobrého ke čtení, Univerzální katalog zoufalců je dobrá volba.

Hodnocení: 75%
Počet stran: 215
Vydal: Pavel Mervart

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce. 
Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám. 
Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo.

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici.



Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě.

Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po finan…