Přeskočit na hlavní obsah

Miloš Urban: Závěrka aneb ztížená možnost happy-endu (recenze)

Je málo českých autorů, kteří mají podobné postavení, jako má Miloš Urban. Stálé zázemí silného nakladatelství, početné publikum čekající na další román a příslib překladů do zahraničí. Přestože mě poslední čtyři knihy Miloše Urbana (Boletus Arcanus, Praga Piccola, Přišla z moře, Urbo Kune) nezaujaly, na Závěrku jsem byl hodně zvědavý.
Stále totiž věřím v sílu talentu, který Miloš Urban vyjevil například v románech Lord Mord, Sedmikostelí nebo Hastrman. To je talent, který nemizí. Když se talent setká se zajímavým příběhem, je na úspěch zaděláno.

K příběhu vám povím jen toto: V Závěrce sledujeme amatérského fotografa Matěje, který se proslaví provokativními fotkami mladé amatérské modelky Věry. Tito dva se brzy stanou hvězdami internetu, ale čím větší je jejich slává, tím silnější je pokušení a tím sladší jsou plody zahrady rajské. Své místo má v příběhu erotika, láska – ale také svět korporátu a samozřejmě, fotografie.

Nezopakuju stejnou chybu, jako jiný recenzent ve významném tištěném médiu a víc vám o ději nepovím. Chci zdůraznit jiné věci, než je příběh. Miloš Urban totiž našel způsob, jak vyprávět o lásce způsobem, který může bavit různé cílové skupiny. Já jako muž blížící se ke čtyřicítce se obvykle láskyplným románům vyhýbá, ale i na mě Urbanův postup funguje.

Oceňuji absenci kýčovitých dialogů a prvoplánových pasáží. Závěrka totiž úspěšně osciluje mezi milostným románem a sociálním dramatem. Do příběhu Věry a Matěje vstupují další postavy a pohánějí jeho soukolí tak akorát, aby se z knihy nestala překotná fraška. Urban se také nebojí aktuálních společenských odkazů – zmínka konkrétní politické strany, PR pro konkrétní uhelnou firmu a tak dál. Nepamatuji se, že by byl někdy ve svých knihách takto konkrétní a pochopitelně tím riskuje přízeň čtenářů.

Těšil jsem se na fotografický doprovod, který pochází přímo od Miloše Urbana. Jenže, v záplavě portrétních fotek jsem nenašel žádnou souvislost s textem a jsou tak pro mě velkým zklamáním (možná jediným důležitým zklamáním z celé knihy).

Závěrem chci říct, že i když Závěrka ani zdaleka nedosahuje kvalit Sedmikostelí, Lorda Morda nebo Stínu katedrály, pořád je to velmi povedený román, který vás bude bavit číst. Urban cizeloval technické podrobnosti (román z prostředí fotografování je plný technických detailů) tak, aby se vyhnul kritice odborníků.

Závěrka mě tedy nezklamala. Nutno však dodat, že mě nezklamala také proto, že jsem od ní po posledních nedobrých zkušenostech s Milošem Urbanem (aka s jeho knihami) raději příliš mnoho nečekal. Přesto je to román, za který se autor rozhodně stydět nemusí.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie

Raynow Winnová: Pobřežní cesta

Nebýt toho, že tuto knihu zmínila překladatelka Lucie Miolajková na svém Facebooku, vůbec bych se o ní nedozvěděl. Nevšiml jsem si recenzí, nevšiml jsem si žádných zmínek na sociálních sítích. Ta kniha kolem mne proplula a já ji vůbec nezaregistroval. Až když jsem se díky výše zmíněné náhodě o knize dozvěděl, našel jsem si na webu nakladatele krátkou ukázku. Začetl jsem se a nemohl jsem přestat. Zapůsobilo na mě okamžité kouzlo – kouzlo silného příběhu dvou lidí, které v jednu chvíli potkalo snad všechno špatné, co je potkat mohlo (skoro). A oni, místo toho, aby se schoulili do klubíčka a nadávali na osud se vydali na cestu. Na jihozápadní pobřežní cestu, která vede po britském pobřeží. Šli pěšky, spali ve stanu, měli málo peněz, málo jídla a před sebou žádnou budoucnost. Když píšu měli, nemluvím o románové fikci. Kniha je vlastně mix hned tří žánrů: Literární cestopis, literární autobiografie a román. Raynor Winnová popisuje svůj skutečný příběh, který potkal jí a jejího manžela a kte