Přeskočit na hlavní obsah

Miloš Urban: Závěrka aneb ztížená možnost happy-endu (recenze)

Je málo českých autorů, kteří mají podobné postavení, jako má Miloš Urban. Stálé zázemí silného nakladatelství, početné publikum čekající na další román a příslib překladů do zahraničí. Přestože mě poslední čtyři knihy Miloše Urbana (Boletus Arcanus, Praga Piccola, Přišla z moře, Urbo Kune) nezaujaly, na Závěrku jsem byl hodně zvědavý.
Stále totiž věřím v sílu talentu, který Miloš Urban vyjevil například v románech Lord Mord, Sedmikostelí nebo Hastrman. To je talent, který nemizí. Když se talent setká se zajímavým příběhem, je na úspěch zaděláno.

K příběhu vám povím jen toto: V Závěrce sledujeme amatérského fotografa Matěje, který se proslaví provokativními fotkami mladé amatérské modelky Věry. Tito dva se brzy stanou hvězdami internetu, ale čím větší je jejich slává, tím silnější je pokušení a tím sladší jsou plody zahrady rajské. Své místo má v příběhu erotika, láska – ale také svět korporátu a samozřejmě, fotografie.

Nezopakuju stejnou chybu, jako jiný recenzent ve významném tištěném médiu a víc vám o ději nepovím. Chci zdůraznit jiné věci, než je příběh. Miloš Urban totiž našel způsob, jak vyprávět o lásce způsobem, který může bavit různé cílové skupiny. Já jako muž blížící se ke čtyřicítce se obvykle láskyplným románům vyhýbá, ale i na mě Urbanův postup funguje.

Oceňuji absenci kýčovitých dialogů a prvoplánových pasáží. Závěrka totiž úspěšně osciluje mezi milostným románem a sociálním dramatem. Do příběhu Věry a Matěje vstupují další postavy a pohánějí jeho soukolí tak akorát, aby se z knihy nestala překotná fraška. Urban se také nebojí aktuálních společenských odkazů – zmínka konkrétní politické strany, PR pro konkrétní uhelnou firmu a tak dál. Nepamatuji se, že by byl někdy ve svých knihách takto konkrétní a pochopitelně tím riskuje přízeň čtenářů.

Těšil jsem se na fotografický doprovod, který pochází přímo od Miloše Urbana. Jenže, v záplavě portrétních fotek jsem nenašel žádnou souvislost s textem a jsou tak pro mě velkým zklamáním (možná jediným důležitým zklamáním z celé knihy).

Závěrem chci říct, že i když Závěrka ani zdaleka nedosahuje kvalit Sedmikostelí, Lorda Morda nebo Stínu katedrály, pořád je to velmi povedený román, který vás bude bavit číst. Urban cizeloval technické podrobnosti (román z prostředí fotografování je plný technických detailů) tak, aby se vyhnul kritice odborníků.

Závěrka mě tedy nezklamala. Nutno však dodat, že mě nezklamala také proto, že jsem od ní po posledních nedobrých zkušenostech s Milošem Urbanem (aka s jeho knihami) raději příliš mnoho nečekal. Přesto je to román, za který se autor rozhodně stydět nemusí.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie

Polemika: Proč Martin Vopěnka útočí na Literu?

V diskuzi o udílení cen Magnesia Litera ve facebookové skupině Literární s(n)obi jsme zabrousili na velmi tenký led. A tím je útok Martina Vopěnky, předsedy Svazu českých knihkupců a nakladatelů, spisovatele a majitele nakladatelství Práh na Literu. Než se pustím do rozboru toho, co MV řekl, ocituji zde otázku, na kterou odpovídal i celou jeho odpověď. Otázka padla v rozhovoru pro časopis Knihkupec , což je vedlejší projekt marketingového ředitele Euromedie: Jste jeden z mála českých autorů, kteří získali respekt i v zahraničí. Román Můj bratr Mesiáš byl nyní vybrán jako scifi měsíce v britských The Times. Také v Polsku vám vycházejí skvělé recenze – lepší než v Čechách. Čím to je? Poněkud neskromně se cítím být světovým spisovatelem, což mi zdejší literární scéna nemůže odpustit. Nevolím malá česká témata, zajímají mne ta velká, obecně lidská, civilizační, filozofická. Slyšel jsem teď předsedu poroty Magnesie Litery říkat něco v tom smyslu, že oni vlastně hledají spíš něco, co by jin

Recenze: Petr Stančík – Pravomil

Jaký je nový román Petra Stančíka Pravomil? Po několika letech jsem se rozhodl vrátit k Petru Stančíkovi a podívat se na jeho knihu zblízka.  Petr Stančík se na české literární půdě pohybuje už pěknou řádku let. Dokonce déle, než je známý široké veřejnosti, do jejíhož povědomí se dostal románem  Mlýn na mumie . Ten bývá definován jako  „mystický gastronomicko-pornografický thriller“  (citace z oficiální anotace), ale tuto definici více než cokoliv jiného můžete brát jako (fungující) prodejní nálepku. Mlýn na mumie byla historická detektivka plná životní radosti, humoru a jazykové nádhery. Upřímně jsem si díky této knize Petra Stančíka zamiloval. O pár let později mě láska opustila. Důvody zde rozebírat nebudu, ale vlastně jsem se od jisté chvíle vyhýbal všemu, co Stančík napsal. Až do dnešních dní – a ještě že tak. Před pár týdny totiž v nakladatelství Druhé město (jeho domácí nakladatel) vyšel román Pravomil, popisující život skutečného československého hrdiny – Pravomila Raichla.