Přeskočit na hlavní obsah

Diane Broeckhovenová: Ještě jeden den s panem Julem

Je deset hodin ráno a já bloumám poloprázdným knihkupectvím. Mé nevyspalé, kocovinou ubité oči těkají z jedné knihy na druhou, myšlenky se toulají bůhví kde. Vlastně ani nevím, proč tu jsem, nechce se mi nic číst, po sérii severské krimi jsem si řekl, že si dám nějakou dobu čtecí pauzu. Znám se, dlouho to nevydržím.



Vůbec nevím, jak se to stalo, ale o několik okamžiků později držím v ruce knížku s nenápadně strohou obálkou. O autorce, Diane Broeckhovenové, jsem v životě neslyšel. Ani nemohl, jak si ověřím později. Držím v ruce knížku, a vůbec nevím proč. Jmenuje se Ještě jeden den s panem Julem, a já, jako pokaždé, hledám anotaci.

Po jejím přečtení se mi zrychluje dech. Není to doznívající alkoholovou nocí, kterou mám za sebou, ale příběhem, který na mne v knize čeká. Vypráví se tu příběh Alice a Julese – dvou manželů, kteří spolu žili padesát let. Za tu dobu si vytvořili řadu rituálů, ze kterých se skládají dny podzimu jejich života. A tak – když se Alice ráno probudí – ví, že bude cítit kávu, kterou pro ní Jules připravil. Dnes to je ale jiné. Probudí se, cítí kávu – ale Jules sedí v křesle. Bez života. Alice, místo toho, aby přivolala doktory, pohřební službu a jejich syna, zůstává s Julesem celý den v bytě, aby se s ním rozloučila, a řekla mu to, co mu za jeho života říct nestihla.

Beru knihu do ruky a bez rozmýšlení odcházím platit. A pak do nejbližší kavárny, protože nechci se čtením čekat ani minutu. Je to útlá novelka, necelých sto stránek a vytištěna je velkým písmem – vím, že to budu mít za chvíli přečtené. Objednávám si hodně velké kafe a začínám číst.

Na obálce “slibují” úsporný, úsečný styl. Nemám ten pocit. Možná to ale jen nevnímám, emocí je v příběhu tolik, že při prvním čtení nemám šanci vnímat styl autorčin styl psaní. Sedím nad půllitrovým kafem v prázdné kavárně u Václaváku a nic jiného pro mne v tuto dobu neexistuje. Jen slova, která budí něhu i smutek zároveň.

Alice celý den mluví ke své právě zemřelé lásce, k parťákovi pro celý život – kterého milovala přes všechny zlé dny, kterými si museli projít. Vyčítá mu jeho úlety a vzpomíná na to krásné i smutné, co je potkalo. A snaží se vyrovnat s tím, že v jejím životě už vždycky bude chybět nerozdělitelná polovina – její Jules. Do příběhu pak vstupuje autistický syn sousedky, který si s Julesem chodil každé ráno hrát šachy. Sleduje, jak se Alice loučí se svou celoživotní oporou a pro Alici jeho přístup k celé situaci přináší nový úhel pohledu na to, co se stalo.

A tak čtu a čtu. Dojímám se nad každou druhou stránkou, nad dalším minipříběhem. Je těžké se nedojímat, když vidíte obraz milující osoby, která právě přišla o nejdůležítější součást svého světa. Je těžké nedojímat se, když v náznacích vypráví příběh jejich života a když vidíte tu samou osobu náhle tak opuštěnou a smutnou.

Dočetl jsem a knížku položil na stolek. Chtělo se mi hned teď, v této kavárně, začít křičet, že jsem objevil něco mimořádného, něco, co se hned tak nevidí. Ještě jeden den s panem Julem je rozsahem miniaturní knížka, ale svým příběhem, poselstvím a především tím, jak je napsaná, je obrovská a zásadní. Nad tím jsem přemýšlel cestou z kavárny domů. Nad tím, jak hrozně moc bych chtěl něco podobného prožít. Tu lásku, něhu a nerozlučnost.

(recenze ze 7. listopadu 2011)

Komentáře

Okomentovat

Děkuji za komentář, po schválení se objeví na webu.

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce. 
Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám. 
Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo.

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici.



Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě.

Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po finan…