Přeskočit na hlavní obsah

Marek Šindelka: Únava materiálu (recenze)

Marek Šindelka, jeden z nejzajímavějších současných českých autorů se rozhodl napsat román o nejpalčivějším tématu současnosti: o migrační krizi. Přesněji řečeno: vypráví příběh dvou chlapců o tom, jak utíkají ze své země do bezpečí. Obrovský potenciál – jak díky autorovi, tak díky tématu. Potenciál, který však zůstal nenaplněn.
Od Šindelky jsem četl dvě knihy – Zůstaňte s námi a Mapu Anny. Obě se mi líbily a troufám si říct, že Šindelka si v nich zadělal na budoucí úspěchy. Dobře vystavěné příběhy, příjemný styl a postavy, které rádi sledujete. Stal se díky tomu jedním z nemnoha českých spisovatelů dnešních dnů, které se vyplatilo sledovat.

To, že si vybral za téma migrační krizi (respektive jeden aspekt), bylo určitě odvážné. U takto kontroverzního tématu (a ukažte mi, které aktuální společenské téma je kontroverznější, než toto) hrozí, že svým přístupem k látce ztratíte část čtenářů. A to především těch čtenářů, kteří nenajdou souznění s tím, jakým způsobem na téma pohlížíte a o čem vlastně píšete.

Marek Šindelka se rozhodl pro lidský rozměr a tak sledujeme dva hochy, kteří utíkají z válkou poničeného domova do bezpečnější Evropy. Ano, žádní teroristé nebo náboženští fanatici. Žádní statní muži s iPhonem v ruce, kteří se již těší na to, jak budou znásilňovat bílé Evropanky. Marek Šindelka nenajel na invazivní interpretaci migrační krize a vypráví jednoduše a prostě příběh o neštěstí. Tím si proti sobě poštve čtenáře, kteří invazivní interpretaci bezmezně věří.

Jenže já jako čtenář hodnotím výsledek, nikoliv záměr (jakkoliv chvályhodný). Musím tak bohužel říct, že z výsledku jsem značně rozpačitý. A to hned z několika důvodů. Ten příběh je sám o sobě mimořádně silný a měl by ve mně vyvolat patřičné emoce. Jenže ty se nedostavily. Možná za to mohla popisnost – stovky podrobností, které příběh citelně zdržovaly. Při rozměru knihy – kolem 170 stran – tam bylo nakonec výrazně víc popisu, než děje. Marek Šindelka chtěl, podle svých slov, přiblížit cestu do Evropy těm. kteří v ní žijí a možná se bojí. Jenže vytvořil jen jakýsi cestopis a to mi přijde hrozně málo. Další zdroj rozpaků je několik míst v knize, jejichž význam jsem úplně nepochopil a nevím ani, co jimi chtěl autor říct. Možná v tom bylo moralizování, nebo snad křečovitá snaha ukázat kontrast mezi jejich světem a naším světem. Oboje mi ale nepřijde moc šťastné.

V knize je několik momentů, díky kterým ji nechci odsoudit. Některé scény mohou být tou reflexí, kterou my, Evropané, potřebujeme. Velkou předností je také to, jak Šindelka staví věty a jak nakládá s tempem textu. V knize je minimum přímé řeči, což je logické vzhledem k opuštěnosti obou postav. V jiných případech by mi to vadilo, protože přímá řeč do vypravování patří. Marek Šindelka je ale velmi schopný vypravěč a přímou řeč tak skoro nepotřebuje.

Když to shrnu: Precizně odvedené řemeslo (technické stránky psaní) nestačí na slabý příběh, který mě celou dobu nechal absolutně chladným.

Hodnocení: 50%
Vydal: Odeon

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Chcete zničit knižní trh? Nakupujte v levných e-shopech

V době srovnávačů scen je nakupování knih krásné. Odpoledne při cestě ze školy či z práce se zastavíte v tom krásném knihkupectví na rohu, abyste se podívali, co tam mají nového. Necháte si od prodavače, nebo dokonce od knihkupce poradit, a pak jdete domů, a knihu si objednáte z nejlevnějšího e-shopu, který najdete.

Angela Marsons: Bez tužky a papíru mi to nepíše

Detektivek a thrillerů dnes vychází tolik, že to už jeden nestíhá. Málokdy se mi ale podaří objevit něco, co mě téměř doslova porazí na zem. Po dočtení první knihy Angely Marsons jsem tento pocit zažil. Její knihy, to je směs klasické detektivky a společenského thrilleru. Výborně napsané postavy jsou samozřejmost – a to jak postavy kladné, tak postavy záporné. Angela Marsons dovede psát tak poutavě, že vás donutí knihu odložit až s posledním slovem. Popisuje těžká témata; nevyhýbá se ani těm, které mohou působit citovou újmu. Na konci máte ale vždy pocit, že jste četli něco velkého.


Anna Cima: Probudím se na Šibuji (recenze)

Každý mladý český debut zaslouží náležitou pozornost, protože jsem měl dlouho pocit, že česká literatura uvízla na mrtvém bodě. Buď se autoři, o kterých vůbec stojí za to mluvit, věnovali minulosti, a nebo byly jejich knihy skvělé po formální stránce, ale tak nějak to nemělo příběh, myšlenku. Anna Cima napsala knihu, která má všechno, co má dobrá kniha mít. Téměř všechno.