Přeskočit na hlavní obsah

Marek Šindelka: Únava materiálu (recenze)

Marek Šindelka, jeden z nejzajímavějších současných českých autorů se rozhodl napsat román o nejpalčivějším tématu současnosti: o migrační krizi. Přesněji řečeno: vypráví příběh dvou chlapců o tom, jak utíkají ze své země do bezpečí. Obrovský potenciál – jak díky autorovi, tak díky tématu. Potenciál, který však zůstal nenaplněn.
Od Šindelky jsem četl dvě knihy – Zůstaňte s námi a Mapu Anny. Obě se mi líbily a troufám si říct, že Šindelka si v nich zadělal na budoucí úspěchy. Dobře vystavěné příběhy, příjemný styl a postavy, které rádi sledujete. Stal se díky tomu jedním z nemnoha českých spisovatelů dnešních dnů, které se vyplatilo sledovat.

To, že si vybral za téma migrační krizi (respektive jeden aspekt), bylo určitě odvážné. U takto kontroverzního tématu (a ukažte mi, které aktuální společenské téma je kontroverznější, než toto) hrozí, že svým přístupem k látce ztratíte část čtenářů. A to především těch čtenářů, kteří nenajdou souznění s tím, jakým způsobem na téma pohlížíte a o čem vlastně píšete.

Marek Šindelka se rozhodl pro lidský rozměr a tak sledujeme dva hochy, kteří utíkají z válkou poničeného domova do bezpečnější Evropy. Ano, žádní teroristé nebo náboženští fanatici. Žádní statní muži s iPhonem v ruce, kteří se již těší na to, jak budou znásilňovat bílé Evropanky. Marek Šindelka nenajel na invazivní interpretaci migrační krize a vypráví jednoduše a prostě příběh o neštěstí. Tím si proti sobě poštve čtenáře, kteří invazivní interpretaci bezmezně věří.

Jenže já jako čtenář hodnotím výsledek, nikoliv záměr (jakkoliv chvályhodný). Musím tak bohužel říct, že z výsledku jsem značně rozpačitý. A to hned z několika důvodů. Ten příběh je sám o sobě mimořádně silný a měl by ve mně vyvolat patřičné emoce. Jenže ty se nedostavily. Možná za to mohla popisnost – stovky podrobností, které příběh citelně zdržovaly. Při rozměru knihy – kolem 170 stran – tam bylo nakonec výrazně víc popisu, než děje. Marek Šindelka chtěl, podle svých slov, přiblížit cestu do Evropy těm. kteří v ní žijí a možná se bojí. Jenže vytvořil jen jakýsi cestopis a to mi přijde hrozně málo. Další zdroj rozpaků je několik míst v knize, jejichž význam jsem úplně nepochopil a nevím ani, co jimi chtěl autor říct. Možná v tom bylo moralizování, nebo snad křečovitá snaha ukázat kontrast mezi jejich světem a naším světem. Oboje mi ale nepřijde moc šťastné.

V knize je několik momentů, díky kterým ji nechci odsoudit. Některé scény mohou být tou reflexí, kterou my, Evropané, potřebujeme. Velkou předností je také to, jak Šindelka staví věty a jak nakládá s tempem textu. V knize je minimum přímé řeči, což je logické vzhledem k opuštěnosti obou postav. V jiných případech by mi to vadilo, protože přímá řeč do vypravování patří. Marek Šindelka je ale velmi schopný vypravěč a přímou řeč tak skoro nepotřebuje.

Když to shrnu: Precizně odvedené řemeslo (technické stránky psaní) nestačí na slabý příběh, který mě celou dobu nechal absolutně chladným.

Hodnocení: 50%
Vydal: Odeon

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce. 
Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám. 
Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo.

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici.



Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě.

Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po finan…