Přeskočit na hlavní obsah

Knižní událost roku...nebo ne?

Aneb „Nad knihou Karla Ove Knausgårda Můj boj / 1 – Smrt v rodině “.
Ta kniha právě dnes sjela z tiskárny a vydavatelství Odeon (součást koncernu Euromedia) anoncuje velkou událost. Bombastická reklama, působivá obálka s hypnotickým autorem, větší formát knihy – prostě je poznat, že této knize v Odeonu hodně věří. A je to dobře, nakladatel má věřit tomu, co vydává.

Notabene když vydává knihu, která v rodném Norsku vyvolala takový poprask. Kritici používají vzletné příměry (Marcel Proust se jim tiše pochechtává) a my se můžeme dočíst o tom, co způsobila v Norsku. Jak si bulvární média na jejím obsahu smlsla, jak autorova exmanželka z knihy zjistila, že jí byl její bývalý muž nevěrný a tak dál.

To všechno je hezké. Ale my nejsme v Norsku.

Chápejte: i mě kniha zaujala, a to velmi. Nejdříve svým názvem, který pochopitelně odkazuje na Hitlerův spisek Mein Kampf, ale i provokativním obsahem. Jenže ruku na srdce: Kdo z Čechů znal do této chvíle jméno Karl Ove Knausgård? (Nic si z toho nedělejte, žádný překlad mu tu zatím nevyšel). Bude pro nás atraktivní zpověď člověka, který nám je absolutně volný? V Norsku tato literární exhibice připomínala provokativní reality show, kdy plebs nahlížel do kuchyně známé persony.

Knausgård totiž již svou prvotinou v roce 1998 způsobil menší senzaci: Bylo to poprvé, kdy norský debut získal tamní významnou cenu Den norske Kritikerprisen for litteratur. Když tedy před sedmi lety vyšel první díl jeho budoucího opusu Můj boj, logicky to bulvár (a norskou veřejnost) zaujalo. Té knihy se tam prý prodalo přes 500 000 kusů. Což je desetina dánských obyvatel.

Jsem ale optimista. Ve Spojených státech se na jeho podpis stála dlouhá fronta – a věřte mi že si myslím, že český čtenář je stejně, ne-li více sofistikovaný. Věřím, že český čtenář pozná kvalitu a podle prvních pocitů, které z Mého boje mám se tady kvalita opravdu nachází.

Nechci ale stahovat kalhoty, když brod není ani na obzoru. Třeba je špatná, třeba se nedá číst a třeba je špatně přeložená. Jen tomu tak nějak nemohu věřit.

Kniha vyšla v poměrně netradičním formátu, který je větší, než na co jsme u knih v Odeonu zvyklí. Je stejně velká, jako Laskavé bohyně, které vyšly před pár lety. Podle nakladatele je to tím, že všech šest dílů (druhý vyjde již v únoru) bude tvořit ucelenou řadu a protože poslední díl má přes tisíc stran, velký formát knihy zajistil, že kniha nebude obludně tlustá. Tedy: ona BUDE obludně tlustá (vzpomeňte na Kvítek), ale kdyby měla mít klasický formát odeonovských knih, tak by už potřebovala zvláštní lístek do hromadné dopravy.

A co vy? Už jste se začetli?

Komentáře

  1. Rad bych Vas upozornil na moznost spoluprace: http://www.cbdb.cz/spoluprace-pro-blogery

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Děkuji za komentář, po schválení se objeví na webu.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie

Polemika: Proč Martin Vopěnka útočí na Literu?

V diskuzi o udílení cen Magnesia Litera ve facebookové skupině Literární s(n)obi jsme zabrousili na velmi tenký led. A tím je útok Martina Vopěnky, předsedy Svazu českých knihkupců a nakladatelů, spisovatele a majitele nakladatelství Práh na Literu. Než se pustím do rozboru toho, co MV řekl, ocituji zde otázku, na kterou odpovídal i celou jeho odpověď. Otázka padla v rozhovoru pro časopis Knihkupec , což je vedlejší projekt marketingového ředitele Euromedie: Jste jeden z mála českých autorů, kteří získali respekt i v zahraničí. Román Můj bratr Mesiáš byl nyní vybrán jako scifi měsíce v britských The Times. Také v Polsku vám vycházejí skvělé recenze – lepší než v Čechách. Čím to je? Poněkud neskromně se cítím být světovým spisovatelem, což mi zdejší literární scéna nemůže odpustit. Nevolím malá česká témata, zajímají mne ta velká, obecně lidská, civilizační, filozofická. Slyšel jsem teď předsedu poroty Magnesie Litery říkat něco v tom smyslu, že oni vlastně hledají spíš něco, co by jin

Recenze: Petr Stančík – Pravomil

Jaký je nový román Petra Stančíka Pravomil? Po několika letech jsem se rozhodl vrátit k Petru Stančíkovi a podívat se na jeho knihu zblízka.  Petr Stančík se na české literární půdě pohybuje už pěknou řádku let. Dokonce déle, než je známý široké veřejnosti, do jejíhož povědomí se dostal románem  Mlýn na mumie . Ten bývá definován jako  „mystický gastronomicko-pornografický thriller“  (citace z oficiální anotace), ale tuto definici více než cokoliv jiného můžete brát jako (fungující) prodejní nálepku. Mlýn na mumie byla historická detektivka plná životní radosti, humoru a jazykové nádhery. Upřímně jsem si díky této knize Petra Stančíka zamiloval. O pár let později mě láska opustila. Důvody zde rozebírat nebudu, ale vlastně jsem se od jisté chvíle vyhýbal všemu, co Stančík napsal. Až do dnešních dní – a ještě že tak. Před pár týdny totiž v nakladatelství Druhé město (jeho domácí nakladatel) vyšel román Pravomil, popisující život skutečného československého hrdiny – Pravomila Raichla.