Přeskočit na hlavní obsah

Knižní událost roku...nebo ne?

Aneb „Nad knihou Karla Ove Knausgårda Můj boj / 1 – Smrt v rodině “.
Ta kniha právě dnes sjela z tiskárny a vydavatelství Odeon (součást koncernu Euromedia) anoncuje velkou událost. Bombastická reklama, působivá obálka s hypnotickým autorem, větší formát knihy – prostě je poznat, že této knize v Odeonu hodně věří. A je to dobře, nakladatel má věřit tomu, co vydává.

Notabene když vydává knihu, která v rodném Norsku vyvolala takový poprask. Kritici používají vzletné příměry (Marcel Proust se jim tiše pochechtává) a my se můžeme dočíst o tom, co způsobila v Norsku. Jak si bulvární média na jejím obsahu smlsla, jak autorova exmanželka z knihy zjistila, že jí byl její bývalý muž nevěrný a tak dál.

To všechno je hezké. Ale my nejsme v Norsku.

Chápejte: i mě kniha zaujala, a to velmi. Nejdříve svým názvem, který pochopitelně odkazuje na Hitlerův spisek Mein Kampf, ale i provokativním obsahem. Jenže ruku na srdce: Kdo z Čechů znal do této chvíle jméno Karl Ove Knausgård? (Nic si z toho nedělejte, žádný překlad mu tu zatím nevyšel). Bude pro nás atraktivní zpověď člověka, který nám je absolutně volný? V Norsku tato literární exhibice připomínala provokativní reality show, kdy plebs nahlížel do kuchyně známé persony.

Knausgård totiž již svou prvotinou v roce 1998 způsobil menší senzaci: Bylo to poprvé, kdy norský debut získal tamní významnou cenu Den norske Kritikerprisen for litteratur. Když tedy před sedmi lety vyšel první díl jeho budoucího opusu Můj boj, logicky to bulvár (a norskou veřejnost) zaujalo. Té knihy se tam prý prodalo přes 500 000 kusů. Což je desetina dánských obyvatel.

Jsem ale optimista. Ve Spojených státech se na jeho podpis stála dlouhá fronta – a věřte mi že si myslím, že český čtenář je stejně, ne-li více sofistikovaný. Věřím, že český čtenář pozná kvalitu a podle prvních pocitů, které z Mého boje mám se tady kvalita opravdu nachází.

Nechci ale stahovat kalhoty, když brod není ani na obzoru. Třeba je špatná, třeba se nedá číst a třeba je špatně přeložená. Jen tomu tak nějak nemohu věřit.

Kniha vyšla v poměrně netradičním formátu, který je větší, než na co jsme u knih v Odeonu zvyklí. Je stejně velká, jako Laskavé bohyně, které vyšly před pár lety. Podle nakladatele je to tím, že všech šest dílů (druhý vyjde již v únoru) bude tvořit ucelenou řadu a protože poslední díl má přes tisíc stran, velký formát knihy zajistil, že kniha nebude obludně tlustá. Tedy: ona BUDE obludně tlustá (vzpomeňte na Kvítek), ale kdyby měla mít klasický formát odeonovských knih, tak by už potřebovala zvláštní lístek do hromadné dopravy.

A co vy? Už jste se začetli?

Komentáře

  1. Rad bych Vas upozornil na moznost spoluprace: http://www.cbdb.cz/spoluprace-pro-blogery

    OdpovědětSmazat

Okomentovat

Děkuji za komentář, po schválení se objeví na webu.

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce. 
Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám. 
Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo.

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici.



Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě.

Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po finan…