Přeskočit na hlavní obsah

Fax ze Sarajeva: recenze

Svět komiksů mi byl dosud více méně vzdálený. Četl jsem jen několik klasických děl, jako je Persepolis nebo Maus. Komiksy, nebo lépe řečeno grafické romány jsem trestuhodně opomíjel. Jsem rád, že jsem v případě Faxu ze Sarajeva toto opomenutí napravil. A pokusím se vám povědět proč.



Grafický román to má oproti knize o dost těžší. Autor klasického románu totiž může spoléhat na to, že si jeho popsaný svět dovedu nakreslit sám, pomocí své představivosti. Malíř to musí udělat sám a tím pádem mi odebírá možnost vizuální interpretace. Současně s tím ale platí, že dovedně nakreslený román umí působit velmi silně. Tak to aspoň cítím z těch nemnoha případů, které jsem "četl".

Fax ze Sarajeva je podle skutečných událostí z první poloviny devadesátých let, kdy na Balkáně probíhala asi nejbrutálnější válka na evropském území od konce 2. světové války. A nejen válka, probíhala také genocida. Historické souvislosti si čtenář této recenze jistě vzpomene, a nebo najde na Wikipedii. Já si tu dobu ještě pamatuju, o to silnější to byl zážitek. O co jde? Román vypráví příběh podnikatele a uměleckého agenta Ervina Rustemagiće, který se svou rodinou uvízl v obléhaném a ostřelovaném Sarajevu (respektive nejdřív na jeho předměstí, v Dobrinji). Celou dobu věřil v pomoc zahraničních přátel a mezinárodního společenství, ale té se jaksi nedočkal. Svým přátelům posílal faxové zprávy (pamatujete na fax? :) ), kde popisoval svou situaci, i situaci v Sarajevu obecně. A že to nebyly veselé zprávy, to mi můžete věřit.

Kniha má z mého pohledu zajímavý koncept. Chtěl bych napsat netradiční, ale vzhledem k mé neznalosti komiksového prostředí to napsat nemohu. Součástí každé grafické kapitoly jsou uvedené faxové zprávy, které Evin posílal (jedná se, jak vám už došlo, o skutečnou postavu a o skutečný příběh). V podstatě dochází ke zdvojení příběhu, protože komiksová okna pak odpovídají tomu, co se píše ve faxech. A na konci celého románu je ještě epilog, který ten příběh de facto znovu shrnuje. Autor, Joe Kubert, totiž dostal fotografie jistého Karima Zaimoviće, jemuž je kniha dedikována a který na konci války zemřel – byl zastřelen na ulici. Problém je v tom, že fotky mají souvislost k tomu, o čem komiks vypráví a často zobrazují to samé (Kubert je, podle předmluvy, dostal i proto, aby mohl věrně zobrazit to, co se snaží vyprávět). Kdyby byly fotografie součástí komiksu, nebo na konci každé kapitoly, komentář by jistě nepotřebovaly a nedocházelo by tak k další interpretaci událostí. Fotky, velmi působivé, by tu komiksovou interpretaci jen umocnily. Škoda, je to velká slabina knihy.

Toto je však v konečném důsledku jediná výtka, kterou ke komiksu mám. Někdy se mi zdálo, že postavám chybí emoce, ale protože ty emoce vyplývaly z textu v bublinách více než dostatečně, nevnímám to jako slabinu. Ta kniha ve vás vyvolá odpor, to mi věřte. Hrůzy v ní popisované jsou samy o sobě hrozné, ale ještě horší je, jak se k celému konfliktu stavělo mezinárodní společenství. Jak je možné, že svět nečinně přihlížel balkánským jatkám? Již v šokující knize Století zázraků Jaromíra Štětiny jsem před šestnácti lety četl, co všechno se na Balkáně dělo. Ale čím dál tím víc nechápu, proč tomu někdo neudělal přítrž. Nebyla to válka vzdálená, byla to válka hned za našim plotem, za plotem hrdé, civilizované Evropy.

Fax ze Sarajeva není kniha o minulosti. Je to kniha o tom, že když se páchají zvěrstva, je někdy pohodlné přivřít oči. Velmi aktuální téma.

Knihu si koupíte třeba tady: e-shop Crew.

Hodnocení: 90%
Vydalo Crew
Překlad: Pavla Horáková

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce. 
Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám. 
Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo.

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici.



Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě.

Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po finan…