Přeskočit na hlavní obsah

Jo Nesbø: Syn (recenze)

Jo Nesbø patří bezesporu ke špičkovým autorům detektivně-thrillerového žánru. Jeho knihy jsou podmanivé, temné a uzurpují si veškerou čtenářovu pozornost. Aspoň tomu tak dosud bylo – mluvím o jeho sérii románů s Harry Holem. Povedlo se ale Nesbømu svou pozici obhájit i bez svého ikonického hrdiny? Dnes v noci jsem dočetl Syna, a už to vím.


Po deseti dílech série s Harry Holem, která měla své silné i slabé chvíle jsem se trochu obával. Ale po pár stránkách Syna začínalo být jasno. O co v knize jde? V kostce: Sonny je feťák, který na sebe ve věznici bere hříchy druhých za cenné výhody (tedy pravidelný přísun fetu). V jistou chvíli však pochopí, že na světě má úplně jiný úkol: pomstít svého otce. A tak se dostane z přísně střeženého vězení a začíná jeho cesta plná krve a utrpení. Chce odhalit, kdo byl tzv. levák v řadách osloské policie, za kterého byl označen jeho otec. Chce pomstu a spravedlnost. Jenže spravedlnost má, obvykle, dvě tváře.

Ale pomsta není samozřejmě jediné téma románu. O další se postaral Šimon Kéfas, letitý člen policejního sboru. Má, pochopitelně, své hříchy z minulosti a ty ovlivňují jeho současný život. Není to sice tak moc padlý anděl, jako Harry Hole, ale i on je příkladem nejednoznačnosti kladných hrdinů.

Velmi brzy jsem si uvědomil, že nehledám svět Harryho Holeho, že ho nepotřebuju. Jo Nesbø dokázal vytvořit prostředí, které dává zapomenout na to, co od spisovatele očekáváme. Jako by předtím nic jiného nenapsal. Když jsem dříve četl jiné thrillery či detektivky z Osla (ty, které nenapsal Nesbø), pořád jsem čekal, kdy se tam Harry Hole objeví. Zde ne. Postavy byly dostatečně silné na to, abych na Harryho zapomněl. A nejen to. Syn je nejlepší kniha, kterou Jo Nesbø napsal.

Myslím to vážně. Ve chvíli, kdy Nesbø není spoutaný světem svého nejznámějšího hrdiny rozehrává mistrovskou hru. Paleta postav je nejen pestrá, ale také šťavnatá. Sympatická majitelka penzionu pro fetáky. Čerstvá posila osloské policie. Manželka Šimona Kéfase. Zástupce ředitele přísně střežené věznice. A malý kluk odnaproti. Toto všechno (a další, je jich tu celkem hodně) jsou postavy, které mají v příběhu své místo. Nejsou samoúčelné, nejsou zbytečné. Dohromady tvoří svět, ze kterého se vám nebude chtít odcházet.

Můžeme se zastavit nad některými schématy, které se Nesbømu nepovedlo opustit (a nebo je opustit nechtěl). Můžeme se pozastavit nad koncem, který je jak z amerického filmu. Jistě, i zde hraje svou roli láska a možná to je jediný šrám na této jinak dokonalé knize.

Na konci této oslavné recenze chci zmínit technikálie knihy. Obálka? Inu, taková prvoplánová splácanina bez myšlenky a bez nápadu. Kdybych o knize nic nevěděl a neznal autora, podle obálky bych tuto knihu téměř jistě minul. Další věc: Předpokládám, že romány Joa Nesbøho čtou lidi, kteří vědí, co znamenají slova jako no problem, loser, play nebo výraz your choice. Nebo si nakladatel myslí, že je třeba tyto obraty vysvětlovat? Ano, myslí. Slovníček na konci je tak jasnou zprávou o tom, za koho své čtenáře nakladatel považuje.

Rozhodl jsem se nakonec tyto své výhrady do celkového hodnocení nezahrnout. Protože v recenzi chci hodnotit to, co napsal Jo Nesbø (a přeložila Kateřina Krištůfková) a ne to, jak si s knihou poradil český nakladatel. Bylo by to vůči této knize nespravedlivé, protože byste dlouho hledali severský thriller, který by byl lepší, než je Syn. A není vůbec jisté, že byste takový našli.

Hodnocení: 100%
Vydala: Kniha Zlín
Přeložila: Kateřina Krištůfková

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce. 
Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám. 
Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo.

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici.



Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě.

Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po finan…