Přeskočit na hlavní obsah

Jo Nesbø: Syn (recenze)

Jo Nesbø patří bezesporu ke špičkovým autorům detektivně-thrillerového žánru. Jeho knihy jsou podmanivé, temné a uzurpují si veškerou čtenářovu pozornost. Aspoň tomu tak dosud bylo – mluvím o jeho sérii románů s Harry Holem. Povedlo se ale Nesbømu svou pozici obhájit i bez svého ikonického hrdiny? Dnes v noci jsem dočetl Syna, a už to vím.


Po deseti dílech série s Harry Holem, která měla své silné i slabé chvíle jsem se trochu obával. Ale po pár stránkách Syna začínalo být jasno. O co v knize jde? V kostce: Sonny je feťák, který na sebe ve věznici bere hříchy druhých za cenné výhody (tedy pravidelný přísun fetu). V jistou chvíli však pochopí, že na světě má úplně jiný úkol: pomstít svého otce. A tak se dostane z přísně střeženého vězení a začíná jeho cesta plná krve a utrpení. Chce odhalit, kdo byl tzv. levák v řadách osloské policie, za kterého byl označen jeho otec. Chce pomstu a spravedlnost. Jenže spravedlnost má, obvykle, dvě tváře.

Ale pomsta není samozřejmě jediné téma románu. O další se postaral Šimon Kéfas, letitý člen policejního sboru. Má, pochopitelně, své hříchy z minulosti a ty ovlivňují jeho současný život. Není to sice tak moc padlý anděl, jako Harry Hole, ale i on je příkladem nejednoznačnosti kladných hrdinů.

Velmi brzy jsem si uvědomil, že nehledám svět Harryho Holeho, že ho nepotřebuju. Jo Nesbø dokázal vytvořit prostředí, které dává zapomenout na to, co od spisovatele očekáváme. Jako by předtím nic jiného nenapsal. Když jsem dříve četl jiné thrillery či detektivky z Osla (ty, které nenapsal Nesbø), pořád jsem čekal, kdy se tam Harry Hole objeví. Zde ne. Postavy byly dostatečně silné na to, abych na Harryho zapomněl. A nejen to. Syn je nejlepší kniha, kterou Jo Nesbø napsal.

Myslím to vážně. Ve chvíli, kdy Nesbø není spoutaný světem svého nejznámějšího hrdiny rozehrává mistrovskou hru. Paleta postav je nejen pestrá, ale také šťavnatá. Sympatická majitelka penzionu pro fetáky. Čerstvá posila osloské policie. Manželka Šimona Kéfase. Zástupce ředitele přísně střežené věznice. A malý kluk odnaproti. Toto všechno (a další, je jich tu celkem hodně) jsou postavy, které mají v příběhu své místo. Nejsou samoúčelné, nejsou zbytečné. Dohromady tvoří svět, ze kterého se vám nebude chtít odcházet.

Můžeme se zastavit nad některými schématy, které se Nesbømu nepovedlo opustit (a nebo je opustit nechtěl). Můžeme se pozastavit nad koncem, který je jak z amerického filmu. Jistě, i zde hraje svou roli láska a možná to je jediný šrám na této jinak dokonalé knize.

Na konci této oslavné recenze chci zmínit technikálie knihy. Obálka? Inu, taková prvoplánová splácanina bez myšlenky a bez nápadu. Kdybych o knize nic nevěděl a neznal autora, podle obálky bych tuto knihu téměř jistě minul. Další věc: Předpokládám, že romány Joa Nesbøho čtou lidi, kteří vědí, co znamenají slova jako no problem, loser, play nebo výraz your choice. Nebo si nakladatel myslí, že je třeba tyto obraty vysvětlovat? Ano, myslí. Slovníček na konci je tak jasnou zprávou o tom, za koho své čtenáře nakladatel považuje.

Rozhodl jsem se nakonec tyto své výhrady do celkového hodnocení nezahrnout. Protože v recenzi chci hodnotit to, co napsal Jo Nesbø (a přeložila Kateřina Krištůfková) a ne to, jak si s knihou poradil český nakladatel. Bylo by to vůči této knize nespravedlivé, protože byste dlouho hledali severský thriller, který by byl lepší, než je Syn. A není vůbec jisté, že byste takový našli.

Hodnocení: 100%
Vydala: Kniha Zlín
Přeložila: Kateřina Krištůfková

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Chcete zničit knižní trh? Nakupujte v levných e-shopech

V době srovnávačů scen je nakupování knih krásné. Odpoledne při cestě ze školy či z práce se zastavíte v tom krásném knihkupectví na rohu, abyste se podívali, co tam mají nového. Necháte si od prodavače, nebo dokonce od knihkupce poradit, a pak jdete domů, a knihu si objednáte z nejlevnějšího e-shopu, který najdete.

Angela Marsons: Bez tužky a papíru mi to nepíše

Detektivek a thrillerů dnes vychází tolik, že to už jeden nestíhá. Málokdy se mi ale podaří objevit něco, co mě téměř doslova porazí na zem. Po dočtení první knihy Angely Marsons jsem tento pocit zažil. Její knihy, to je směs klasické detektivky a společenského thrilleru. Výborně napsané postavy jsou samozřejmost – a to jak postavy kladné, tak postavy záporné. Angela Marsons dovede psát tak poutavě, že vás donutí knihu odložit až s posledním slovem. Popisuje těžká témata; nevyhýbá se ani těm, které mohou působit citovou újmu. Na konci máte ale vždy pocit, že jste četli něco velkého.


Anna Cima: Probudím se na Šibuji (recenze)

Každý mladý český debut zaslouží náležitou pozornost, protože jsem měl dlouho pocit, že česká literatura uvízla na mrtvém bodě. Buď se autoři, o kterých vůbec stojí za to mluvit, věnovali minulosti, a nebo byly jejich knihy skvělé po formální stránce, ale tak nějak to nemělo příběh, myšlenku. Anna Cima napsala knihu, která má všechno, co má dobrá kniha mít. Téměř všechno.