Přeskočit na hlavní obsah

Ve službách Roberta Galbraitha

Robert Galbraith, nová hvězda ostrovní detektivní scény, si nás pěkně maže na chleba. Prvním románem, Voláním Kukačky, si nás obmotal kolem prstu a v Hedvábníku si už s námi mohl dělat, co chtěl. Byli jsme lapeni. A jsme stále, přestože třetí část s Cormoranem Strikem Ve službách zla není zdaleka tak podmanivá, jako předchozí části. Ale nepředbíhejme.



Myslím, že představovat Roberta Galbraitha už nemusíme, ale pro pořádek: Před dvěma lety vyšlo Volání Kukačky, které ukázalo severským mistrům, jak se píše detektivka v britském království. Nebyla tak krvavá a drsná, jak jsme si v posledních letech zvykli. Výsadou anglické detektivky je konverzace, procedurální schéma a pomalé rozplétání příběhu. Autoři nás vedou krok po kroku příběhem a postupně nám odhalují pointu a zápletku. Takovou detektivku máme rádi, takovou detektivku milujeme. Již tehdy se objevovaly názory, že je to moc rozvleklé a ukecané, že tomu chybí akce... Podle mě se jednalo o nepochopení žánru a srovnávání nesrovnatelného.

Po Volání Kukačky přišel Hedvábník, který potvrdil, že Robert Galbraith detektivky umí. Ve Službách zla se ale autor rozhodl, že poodhalí minulost dvou hlavních postav: Robin a Cormorana. A tak se hodně vracíme do minulosti a poznáváme, čím vším si museli projít. Protože je ale Galbraith dobrý a schopný spisovatel, tato minulost má logické souvislosti s hlavním dějem příběhu, a tak to na první pohled nepůsobí jako pěst na oko. Přesto toto schéma vypadá dost uměle. Jakoby autor vymyslel zápletku podle dramatické minulosti hlavních postav.

K této mé hypotéze napovídá i to, že samotné rozuzlení událostí přijde jako blesk z čistého nebe. Do čtyř pětin knihy (ne-li více) vůbec netušíme, co se vlastně děje. Jsou určité náznaky, které nás mohou dovést k pachateli, ale nikdy jich není dost, abychom mohli pachatele odhalit. Pointa tak působí značně vykonstruovaně. Cormoran si něco uvědomí a náhle je případ vyřešený. Navíc si uvědomí něco, co by si průměrný detektiv uvědomil hned. Cormoran ovšem není průměrný detektiv, je to detektiv proklamovaný jako výjimečný. Sice si tam sype popel na hlavu a dá se říct, že jeho zdůvodnění pochybností dává smysl, ale přesto si myslím, že způsob odhalení vraha je postaven na vodě. A to na vodě značně průhledné.

Velkou část knihy sledujeme osobní příběh Robin a Cormorana. Jak víme z předchozích knih (a pokud to nevíte, nečtěte tuto recenzi, protože se nemohu vyhnout spoileru), Robin je zasnoubená a svatba se blíží. Její vztah s Matthewem není ideální a Cormoran to taky nemá zrovna jednoduché. Autor této části příběhu věnoval enormní prostor. Odhadem to může být třetina textu. Není to nečtivé, protože psát umí, ale upřímně a ruku na srdce: od detektivního žánru čekáme především hlavní zápletku. A jak jsem již napsal výše, ta má trochu vachrlaté finále.

Všechny výtky k této knize ale vezmou za své, když si uvědomíte, že stejně chcete víc. Chcete víc Robin, víc Cormorana a víc londýnského podsvětí. Přestože je Ve službách zla zatím jednoznačně nejslabším článkem série, pořád jsme obmotáni kouzlem Denmark Street a Londýna jako takového. Ty knihy jsou značně návykové. Můžu brblat nad slabším dílem, ale přesto chci další. Je totiž normální, že knižní série mají slabší části (třeba série s Harry Holem od Joa Nesboho jich měla hned několik), ale důležité je celkové vyznění série. Stále věřím tomu, že další knihy budou lepší. A rozhodně se na ně těším.

Hodnocení: 60%

Robert Galbraith: Ve službách zla
Přeložil: Ladislav Šenkyřík
Vydal: Plus (Albatros Media)
Stran: 576

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce. 
Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám. 
Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo.

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici.



Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě.

Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po finan…