Přeskočit na hlavní obsah

Knihu vydáme, ale nejdříve ji zaplaťte

Mám rád crowdfunding jako nástroj, jak podpořit malé, nezávislé projekty. V poslední době se nám tu ale rozmáhá takový nešvar: financování knih tímto způsobem. Po Martinovi Reinerovi, který vlastní úspěšné vydavatelství o peníze předem žádalo Argo.
Tento post z obrázku mi zvedl mandle. "Atapana potřebuje vaši pomoc, aby mohla vyjít opravdu výpravná kniha o jeho neuvěřitelných cestách mezi Indiány, je třeba úspěšně vybrat dostatek peněz." 

No já nevím, dřív bylo zvykem, že nakladatelství prostě knihu vydalo a pak se čekalo, jak bude úspěšná. Je to riskantní? No ovšem, jako jakékoliv jiné podnikání. Ale takové nakladatelství se pak musí snažit, aby knihu prodalo. Říkal se tomu marketing, co si tak pamatuju.

Ale dnes je nová doba. Dnes se nejdříve vyberou peníze a když jich bude sdostatek, tak to vydáme. Není to poprvé, co se toto děje u velkého, zavedeného nakladatelství. Před nedávnem to udělalo nakladatelství Dokořán s knihou Jíst zvířata.

Mění se tedy knižní byznys jako takový? Já naprosto chápu, když to dělá malý, nezávislý nakladatel, nebo když to dělá začínající autor. Ale Argo patří k předním českým nakladatelstvím. Patří k tomu dramaturgický plán, ediční plán, určitá filozofie nakladatelství. To všechno se ale crowdfundigem stírá. "Vydáme jen to, co si zaplatíte," říká nám nakladatel.

Argo má i nadále dramaturgii a má i nadále svůj vlastní ediční plán. I nadále se tedy spoléhá na dobré oko svých redaktorů a na cit při vybírání knížek. Každý podobný pokus zaběhnutý model změnit ale může změnit celé chování byznysu jako takového. Žádné ediční plány, žádná dramaturgie. Vydáme to, co budete chtít.


Komentáře

Okomentovat

Děkuji za komentář, po schválení se objeví na webu.

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce. 
Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám. 
Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo.

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici.



Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě.

Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po finan…