Přeskočit na hlavní obsah

Knihu vydáme, ale nejdříve ji zaplaťte

Mám rád crowdfunding jako nástroj, jak podpořit malé, nezávislé projekty. V poslední době se nám tu ale rozmáhá takový nešvar: financování knih tímto způsobem. Po Martinovi Reinerovi, který vlastní úspěšné vydavatelství o peníze předem žádalo Argo.
Tento post z obrázku mi zvedl mandle. "Atapana potřebuje vaši pomoc, aby mohla vyjít opravdu výpravná kniha o jeho neuvěřitelných cestách mezi Indiány, je třeba úspěšně vybrat dostatek peněz." 

No já nevím, dřív bylo zvykem, že nakladatelství prostě knihu vydalo a pak se čekalo, jak bude úspěšná. Je to riskantní? No ovšem, jako jakékoliv jiné podnikání. Ale takové nakladatelství se pak musí snažit, aby knihu prodalo. Říkal se tomu marketing, co si tak pamatuju.

Ale dnes je nová doba. Dnes se nejdříve vyberou peníze a když jich bude sdostatek, tak to vydáme. Není to poprvé, co se toto děje u velkého, zavedeného nakladatelství. Před nedávnem to udělalo nakladatelství Dokořán s knihou Jíst zvířata.

Mění se tedy knižní byznys jako takový? Já naprosto chápu, když to dělá malý, nezávislý nakladatel, nebo když to dělá začínající autor. Ale Argo patří k předním českým nakladatelstvím. Patří k tomu dramaturgický plán, ediční plán, určitá filozofie nakladatelství. To všechno se ale crowdfundigem stírá. "Vydáme jen to, co si zaplatíte," říká nám nakladatel.

Argo má i nadále dramaturgii a má i nadále svůj vlastní ediční plán. I nadále se tedy spoléhá na dobré oko svých redaktorů a na cit při vybírání knížek. Každý podobný pokus zaběhnutý model změnit ale může změnit celé chování byznysu jako takového. Žádné ediční plány, žádná dramaturgie. Vydáme to, co budete chtít.


Komentáře

Okomentovat

Děkuji za komentář, po schválení se objeví na webu.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie

Raynow Winnová: Pobřežní cesta

Nebýt toho, že tuto knihu zmínila překladatelka Lucie Miolajková na svém Facebooku, vůbec bych se o ní nedozvěděl. Nevšiml jsem si recenzí, nevšiml jsem si žádných zmínek na sociálních sítích. Ta kniha kolem mne proplula a já ji vůbec nezaregistroval. Až když jsem se díky výše zmíněné náhodě o knize dozvěděl, našel jsem si na webu nakladatele krátkou ukázku. Začetl jsem se a nemohl jsem přestat. Zapůsobilo na mě okamžité kouzlo – kouzlo silného příběhu dvou lidí, které v jednu chvíli potkalo snad všechno špatné, co je potkat mohlo (skoro). A oni, místo toho, aby se schoulili do klubíčka a nadávali na osud se vydali na cestu. Na jihozápadní pobřežní cestu, která vede po britském pobřeží. Šli pěšky, spali ve stanu, měli málo peněz, málo jídla a před sebou žádnou budoucnost. Když píšu měli, nemluvím o románové fikci. Kniha je vlastně mix hned tří žánrů: Literární cestopis, literární autobiografie a román. Raynor Winnová popisuje svůj skutečný příběh, který potkal jí a jejího manžela a kte