Přeskočit na hlavní obsah

Skrytá těla (recenze)

Joe Goldberg je zpátky. Zhruba rok po českém vydání skvělé knihy Ty Caroline Kepnes vychází pokračování. Pokud se vám zdálo, že psychotický Joe už nemůže být divnější, Skrytá těla vás vyvedou z omylu.


Skrytá těla začínají přesně tam, kde Ty skončila. Joe potkal dívku svých snů, Amy, a zdá se, že mu štěstí konečně začalo přát. Amy nemá Facebook, Twitter ani Instagram a žije dokonalým offline životem. Aspoň to tak tedy vypadá. Nicméně byla by to nudná kniha, kdybychom sledovali milostné vrkání Joe a Amy a tak logicky musí přijít dějový twist. Dočkáme se ho po pár stranách sexu bez zábran, takže pokud se vám dříve zdál Joe zvrácený, není to nic proti tomu, co se odehrává zde.

Každopádně: Joe je okolnostmi donucen opustit New York a stěhuje se do Los Angeles. Angelenos žijí úplně jinak, než jak je Joe zvyklý a on se snaží tempu jejich života přizpůsobit. Snažím se úpěnlivě vyhnout spoileru a tak vám neřeknu, co Joe v LA pohledává a proč tam přijel, to si budete muset zjistit sami z knihy (nebo z anotace). Prozradit ale mohu to, že jeho psychotická mysl má i zde dost prostoru k aktivitě a že za ním zůstává dlouhá „skvrna“ potu, krve a mrtvol.

Čtenář knihy Ty bude hned na první stránce muset opustit očekávání duformy, kterou byla knihy Ty napsaná. Joe v ní mluvil ke své oběti a sledovali jsme tedy hnutí jeho mysli. Proto duforma. V románu Skrytá těla se nic takového neodehrává a proto by duforma nedávala smysl. Autorka si tím dost zkomplikovala situaci, protože nahlédnutí do jeho myšlenkových pochodů bylo na knize Ty to nejlepší a zde musela čtenáře zaujmout něčím dalším. A počítat s tím, že absence duformy bude vnímaná negativně. Kepnes má ale v rukávu trumfové eso, a tím je její spisovatelský talent. Skrytá těla jsou velmi návyková kniha a velmi čtivá. Nečekejte žádné sociální téma, jak to bývá v severských thrillerech. Caroline Kepnes prostě napsala čistokrevný thriller, ve kterém sice můžeme najít stopy kritiky (vůči celebritóznímu životu), ale není to ani tak téma, jako spíš nenápadná kulisa příběhu.

Pilířem jsou v podstatě tři velké postavy románu. Kromě Joea, kterého dobře známe z Ty tu jsou pak dvojčata Love a Forty. Kolem této trojice se motá děj od zhruba druhé třetiny knihy. Zatímco Love se chová značně racionálně, její bratr Forty je typický představitel zlaté mládeže. Je nerozvážný, sebestředný a komplikovaný. Líbilo se mi, jak Kepnes vykreslila jejich postavy, ale možná až příliš odráží všeobecnou stereotypní představu. Pro účely příběhu to bylo dobře, ale ta šablona tam je vidět až moc okatě.

Lehký problém mám také s rozuzlením celé story. Love se mi celou dobu zdála, jak jsem již zmínil, velmi racionální, ale v klíčovém momentu příběhu se zachovala značně iracionálně (přestože autorka nechala čtenáře si chvilku myslet pravý opak). Podle mě tím do značné míry popřela celou pracně budovanou charakteristiku z předchozích několika set stran.

Nejsilnější věc na prvním díle Ty bylo, že se člověk do značné míry mohl ztotožnit s myslí Joe Goldberga. Nikdo normální nemůže schvalovat jeho konání, ale pohnutky, které k tomu konání vedou, jsou celkem srozumitelné. Když jsem začal číst Skrytá těla, bylo mi hlavního hrdiny líto. Protože se stal v jistém smyslu obětí. Přestože se pozice oběti později zopakovala, přesto jsem tu lítost brzy cítit přestal. Joe je prostě magor, psychopat a těžko se tu do něj budeme vciťovat.

Jako pokračování jsou Skrytá těla velmi důstojným nástupcem prvního dílu. Kepnes je skvělá spisovatelka, která si vás získá. Nepotřebuje střídat dvě dějové linie, aby udržela vaše napětí a někdy ani napětí nepotřebuje vůbec. To, co vypadá jako nudná idylka se totiž brzy změní v drama, a to je hlavní zbraň této knihy. Přesto Skrytá těla hodnotím o něco hůře, než Ty. Kouzlo z prvního dílu se už neopakuje, zůstává ale skvěle napsané drama, které mě bavilo číst.

Hodnocení 75%

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce. 
Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám. 
Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo.

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici.



Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě.

Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po finan…