Přeskočit na hlavní obsah

Skrytá těla (recenze)

Joe Goldberg je zpátky. Zhruba rok po českém vydání skvělé knihy Ty Caroline Kepnes vychází pokračování. Pokud se vám zdálo, že psychotický Joe už nemůže být divnější, Skrytá těla vás vyvedou z omylu.


Skrytá těla začínají přesně tam, kde Ty skončila. Joe potkal dívku svých snů, Amy, a zdá se, že mu štěstí konečně začalo přát. Amy nemá Facebook, Twitter ani Instagram a žije dokonalým offline životem. Aspoň to tak tedy vypadá. Nicméně byla by to nudná kniha, kdybychom sledovali milostné vrkání Joe a Amy a tak logicky musí přijít dějový twist. Dočkáme se ho po pár stranách sexu bez zábran, takže pokud se vám dříve zdál Joe zvrácený, není to nic proti tomu, co se odehrává zde.

Každopádně: Joe je okolnostmi donucen opustit New York a stěhuje se do Los Angeles. Angelenos žijí úplně jinak, než jak je Joe zvyklý a on se snaží tempu jejich života přizpůsobit. Snažím se úpěnlivě vyhnout spoileru a tak vám neřeknu, co Joe v LA pohledává a proč tam přijel, to si budete muset zjistit sami z knihy (nebo z anotace). Prozradit ale mohu to, že jeho psychotická mysl má i zde dost prostoru k aktivitě a že za ním zůstává dlouhá „skvrna“ potu, krve a mrtvol.

Čtenář knihy Ty bude hned na první stránce muset opustit očekávání duformy, kterou byla knihy Ty napsaná. Joe v ní mluvil ke své oběti a sledovali jsme tedy hnutí jeho mysli. Proto duforma. V románu Skrytá těla se nic takového neodehrává a proto by duforma nedávala smysl. Autorka si tím dost zkomplikovala situaci, protože nahlédnutí do jeho myšlenkových pochodů bylo na knize Ty to nejlepší a zde musela čtenáře zaujmout něčím dalším. A počítat s tím, že absence duformy bude vnímaná negativně. Kepnes má ale v rukávu trumfové eso, a tím je její spisovatelský talent. Skrytá těla jsou velmi návyková kniha a velmi čtivá. Nečekejte žádné sociální téma, jak to bývá v severských thrillerech. Caroline Kepnes prostě napsala čistokrevný thriller, ve kterém sice můžeme najít stopy kritiky (vůči celebritóznímu životu), ale není to ani tak téma, jako spíš nenápadná kulisa příběhu.

Pilířem jsou v podstatě tři velké postavy románu. Kromě Joea, kterého dobře známe z Ty tu jsou pak dvojčata Love a Forty. Kolem této trojice se motá děj od zhruba druhé třetiny knihy. Zatímco Love se chová značně racionálně, její bratr Forty je typický představitel zlaté mládeže. Je nerozvážný, sebestředný a komplikovaný. Líbilo se mi, jak Kepnes vykreslila jejich postavy, ale možná až příliš odráží všeobecnou stereotypní představu. Pro účely příběhu to bylo dobře, ale ta šablona tam je vidět až moc okatě.

Lehký problém mám také s rozuzlením celé story. Love se mi celou dobu zdála, jak jsem již zmínil, velmi racionální, ale v klíčovém momentu příběhu se zachovala značně iracionálně (přestože autorka nechala čtenáře si chvilku myslet pravý opak). Podle mě tím do značné míry popřela celou pracně budovanou charakteristiku z předchozích několika set stran.

Nejsilnější věc na prvním díle Ty bylo, že se člověk do značné míry mohl ztotožnit s myslí Joe Goldberga. Nikdo normální nemůže schvalovat jeho konání, ale pohnutky, které k tomu konání vedou, jsou celkem srozumitelné. Když jsem začal číst Skrytá těla, bylo mi hlavního hrdiny líto. Protože se stal v jistém smyslu obětí. Přestože se pozice oběti později zopakovala, přesto jsem tu lítost brzy cítit přestal. Joe je prostě magor, psychopat a těžko se tu do něj budeme vciťovat.

Jako pokračování jsou Skrytá těla velmi důstojným nástupcem prvního dílu. Kepnes je skvělá spisovatelka, která si vás získá. Nepotřebuje střídat dvě dějové linie, aby udržela vaše napětí a někdy ani napětí nepotřebuje vůbec. To, co vypadá jako nudná idylka se totiž brzy změní v drama, a to je hlavní zbraň této knihy. Přesto Skrytá těla hodnotím o něco hůře, než Ty. Kouzlo z prvního dílu se už neopakuje, zůstává ale skvěle napsané drama, které mě bavilo číst.

Hodnocení 75%

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie

Polemika: Proč Martin Vopěnka útočí na Literu?

V diskuzi o udílení cen Magnesia Litera ve facebookové skupině Literární s(n)obi jsme zabrousili na velmi tenký led. A tím je útok Martina Vopěnky, předsedy Svazu českých knihkupců a nakladatelů, spisovatele a majitele nakladatelství Práh na Literu. Než se pustím do rozboru toho, co MV řekl, ocituji zde otázku, na kterou odpovídal i celou jeho odpověď. Otázka padla v rozhovoru pro časopis Knihkupec , což je vedlejší projekt marketingového ředitele Euromedie: Jste jeden z mála českých autorů, kteří získali respekt i v zahraničí. Román Můj bratr Mesiáš byl nyní vybrán jako scifi měsíce v britských The Times. Také v Polsku vám vycházejí skvělé recenze – lepší než v Čechách. Čím to je? Poněkud neskromně se cítím být světovým spisovatelem, což mi zdejší literární scéna nemůže odpustit. Nevolím malá česká témata, zajímají mne ta velká, obecně lidská, civilizační, filozofická. Slyšel jsem teď předsedu poroty Magnesie Litery říkat něco v tom smyslu, že oni vlastně hledají spíš něco, co by jin

Recenze: Petr Stančík – Pravomil

Jaký je nový román Petra Stančíka Pravomil? Po několika letech jsem se rozhodl vrátit k Petru Stančíkovi a podívat se na jeho knihu zblízka.  Petr Stančík se na české literární půdě pohybuje už pěknou řádku let. Dokonce déle, než je známý široké veřejnosti, do jejíhož povědomí se dostal románem  Mlýn na mumie . Ten bývá definován jako  „mystický gastronomicko-pornografický thriller“  (citace z oficiální anotace), ale tuto definici více než cokoliv jiného můžete brát jako (fungující) prodejní nálepku. Mlýn na mumie byla historická detektivka plná životní radosti, humoru a jazykové nádhery. Upřímně jsem si díky této knize Petra Stančíka zamiloval. O pár let později mě láska opustila. Důvody zde rozebírat nebudu, ale vlastně jsem se od jisté chvíle vyhýbal všemu, co Stančík napsal. Až do dnešních dní – a ještě že tak. Před pár týdny totiž v nakladatelství Druhé město (jeho domácí nakladatel) vyšel román Pravomil, popisující život skutečného československého hrdiny – Pravomila Raichla.