Přeskočit na hlavní obsah

Němá dívka (recenze)

Co může být pro dítě horší, než přihlížet vraždění svých blízkých? Takhle drsně začíná děj knihy Němá dívka autorské dvojice Hjorth/Rosenfeldt, která v sobě koncentruje (téměř) všechny silné stránky skandinávské krimi.

Severských autorů, kteří se rozhodli pocuchat naše nervy je již pěkná řádka (schválně, kolik jich dovedete vyjmenovat z hlavy? Napište mi to do komentářů). Většina z nich ale kolem nás proletí takřka nezpozorována, pod vlivem svých slavnějších konkurentů. Němá dívka je však už čtvrtá kniha v sérii s psychologem Sebastianem Bergmanem.



Ten je teď spolu s policejním týmem ze Stockholmu přivolán k případu, který se odehrál daleko od jeho města. Kdosi vyvraždil celou rodinu, ale nevšiml si, že jeho běsnění přihlížel ještě jeden svědel: desetiletá dívka. Jenže, ta utrpěla trauma a nemluví. Sebastian, uznávaný psycholog často spolupracující s policií, má vymyslet způsob, jak ji „rozmluvit“. A aby to nebylo tak snadné, vrah se dozví, že ho ta dívka viděla.

Němá dívka vás bude šokovat. A to ne jednou, ale hned několikrát. Dějové zvraty v jiných detektivkách připomínají školní hru na schovávanou v porovnání s touto. Přesto tam nejsou samoúčelně, aby děj roztočily do dalšího rychlostního stupně, ale v kontextu děje dávají smysl. Příběh je vymyšlen důmyslně a pointa celého případu stojí na pevných základech. Autoři mají u mě malý černý puntík, který nemohu rozvést, aniž bych vám nenaznačil spoiler. Ale když si člověk zpětně promítl chování jednotlivých postav, vše dává smysl.

Němá dívka je poctivá procedurální krimi se silným akcentem na osobní příběh hlavních postav dějové linky. Co tím myslím: Celou touto sérií se vine velmi silná červená linka, která všechny díly spojuje. Každý ze stockholmského týmu má svou historii, která se v knize řeší. Chvílemi se dokonce zdá, že v knize nejde o to, kdo vyvraždil tu rodinu, ale o to, proč je Stebastian tak otravný nebo proč Vanja (nejmladší členka týmu) nesnáší svého otce. Odhadem tyto věci zabírají asi třetinu knihy.

Na této knižní sérii mohu dokonale ukázat, proč je důležité číst ji popořadě (a všechny ostatní detektivní série taky). Popisují se nám tu události z předchozích částí, a ty události mají silný vliv na to, co se děje v Němé dívce. Když ty předchozí části neznáte, budete zkraje tápat a bude vám chvilku trvat, než se chytnete. A když se pak rozhodnete číst ty předchozí, připravíte se o překvapení. Autoři tak počítají s tím, že čtenář bude jejich knihy číst postupně.

Oblíbenou esencí skandinávské krimi bývá společenská kritika. Znáte to z Milénia, z knih Jussi Adler Olsena, Asy Larsson a dalších. Tento aspekt v Němé dívce vlastně nenajdete. I zde je sice nadnárodní korporace symbolem zla, ale že bych v knize cítil nějakou silnou sociální kritiku, to ne. Ne každému to tam ale bude chybět, takže to vlastně neberu za negativum knihy.

Němá dívka, respektive obecně celá tato série nepatří mezi ty knihy, o kterých by se hodně mluvilo a psalo. A je to škoda, protože svou napínavostí, dialogy a vykreslením postav patří na špičku žánru. Michael Hjorth a Hans Rosenfeldt nejsou žádné spisovatelské celebrity, ale jejich jména znát můžete. Možná hlavně Hanse Rosenfeldta, který stojí za skvělým a uznávaným seriálem Most (dánsko-švédský seriál, který si už i u nás našel tisíce věrných fandů). Budu doufat, že čeští čtenáři (snad i díky této recenzi) pochopí, jaký poklad jim autoři nabízejí. Protože musím říct dost jasně, že jsem se u málokteré severské detektivky v poslední době bavil tak dobře, jako u této.

Hodnocení: 90%
Vydal: Host
Přeložila: Petra Hesová


Za recenzní výtisk děkuju e-shopu MegaKnihy.cz

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce. 
Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám. 
Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo.

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici.



Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě.

Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po finan…