Přeskočit na hlavní obsah

Šest nevinných: recenze

V polovině září usedlo šest spisovatelů za výlohu pražského knihkupectví Neoluxor v Quadriu (to je ten hnusný barák u metra Národní třída), aby společně napsali knihu. Tedy, ne všichni najednou - dohromady. Byla to štafeta, na jejímž cíli měla být detektivka. Tři dny psali a dopsali. Jak jejich kniha dopadla?

Nebyl to jen tak někdo, jména mluví za vše: Jiří W. Procházka, Josef Pecinovský, David Zábranský, Lukáš Vavrečka, Přemysl Krejčík, Jan Sviták. Každé jméno by stálo za samostatný medailonek, ale dělat to nebudu, Google umíte určitě používat lépe, než já. Autorská sestava byla nicméně velmi silná, což ale nemusela být výhoda (k tomu se ještě dostanu).

Nejdřív ke knize. Dvěstě stran malého, kapesního formátu značí, že tato kniha bude jednohubka na cestu do vlaku. Taková ta kniha, které se třeba v USA prodávají za pár dolarů, vy je přečtete a pošlete dál. Proč ne, u nás tato tradice moc nefunguje, ale je to legitimní způsob vydávání knih. To, co je podstatné je příběh, tak začneme jím.

Na začátku se schází šest postav filmové branže. Respektive: Pět a jeden sponzor. Producent, kameraman, režisér, dva scénáristi a již zmíněný podnikatel, který to má celé zaplatit. Scházejí se na Barrandově, v údajně největším ateliéru v Evropě. Čekají ještě na sedmého účastníka schůzky – respektive účastnici. Tou je mladičká dámička Sabina, která je něco jako jejich finanční spojka s grantovými komisemi. Jenže milá Sabina jim udělá čáru přes rozpočet. Vlastně, doslova přes rozpočet. A za krátkou dobu ji najdou mrtvou na místní toaletě. V tom ateliéru nikdo jiný, než těch „šest nevinných“, nebyl. A všichni mají motiv. A nebo tam byl ještě někdo další?

Šest nevinných má z mého pohledu slibnou zápletku, která pro samostatný detektivní román bohatě obstojí. Nechybí tu sice obvyklá klišé (zbohatlík, co zbohatl podvodem, nymfička, která si cestu filmovou branží úspěšně prošukala atd.), ale v rámci žánru mi vůbec nevadí. Kniha je vlastně „šestáková detektivka“, což je v podstatě brak, který nemá jinou ambici, než bavit. A když myslím brak, není to označení hanlivé.

To, co knihu definuje je způsob psaní. Každou kapitolu píše někdo jiný, dvě kapitoly mají dokonce autorů víc. Ichforma slouží jako pomůcka k tomu, aby každý z autorů mohl psát vlastním stylem - protože ichforma odráží styl uvažování a mluvy dané postavy a jednotlivé kapitoly jsou psané z pohledu různých postav (producent Walter, sponzor Sivák atd.). Funguje to dobře a text díky tomu nepřipomíná puzzle s nedoléhajícími kousky, ale představuje spíš umě poskládaný obraz. To ale stále mluvím o stylu.

Pro mě byl však vždycky podstatný děj. Kniha se odehrává v rámci pár dní - zhruba ve stejném časovém období, ve kterém byla napsaná. Za těch pár dní se toho příliš mnoho nestane, o skutečném policejním vyšetřování se toho příliš nedočteme, páteř jejich práce představuje vlastně pouze série výslechů (a i ty nevidímě všechny). Vnímám to jako hlavní slabinu knihy. Šest nevinných je v podstatě procedurální detektivka a ta má nějaká pravidla. Je to daň za to, jak kniha vznikala. Šest autorů, to je šest představ o tom, jak bude vypadat pointa a závěr knihy. A tak se místo procedurální krimi (kterou mám rád) dočkáme spíš konverzační krimi. V knize je vlastně pouze jeden dějový zvrat, což vzhledem k rozsahu není vysloveně málo. Děj navíc není úplně plynulý, šest postav a šest monologů přináší různé pohledy na ty samé situace, takže se vám stane, že o jednom obrazu (ději) čtete podruhé, z jiného úhlu pohledu.

To, co na knize oceňuju je chandlerovina. Většina postav hláškuje tak, jak to mám v detektivkách rád. Některé "hlášky" byly povedenější, jiné méně, ale celkově to působí moc dobře. Do psaní se promítá aktuální dění (včetně uprchlické krize – což mi přišlo možná zbytečné) i české reálie (zmíněná kauza lehkých topných olejů, například).

Škoda je, že některé naznačené prvky v knize nebyly dokončené. Uvedu dva případy: Sponzor Sivák odjíždí z cely předběžného zadržení v autě s člověkem, který ho z té cely dostal. Sivák si stěžuje na jednoho poldu a chce, aby ho ten jeho policejní kontakt (vysoce postavený) sundal. On mu to slíbí - ale tím celá záležitost končí. Přitom stačilo dopsat "Epilog", ve kterém by bylo naznačeno, že onen polda svůj slib dodržel. Druhá věc je vedlejší linka se synem jedné postavy, který má dávný vroubek. Tento vroubek svým způsobem dává motiv jeho otci pro vraždu Sabiny. Tato dějová linka stála za to trochu rozvést a především dát ji nějakou pointu. Nestalo se tak a přijde mi to škoda.

Jako šťoural si nemohu odpustit zmínit dvě chyby v knize. Pecka, režisér, v knize říká o Sabině: "Ostatně, teď už se nesvléká, teď jede v penězích." Problém je, že Sabina je v době tohoto monologu mrtvá. Je to minimálně neobratné vyjádření.

Další věc, která mě zarazila byl dialog o tom, když si postavy domlouvají čas té schůzky na Barrandově na 14. září v devět večer. „Po zprávách a Doktoru Martinovi," říká jedna z postav, přestože „Doktor Martin" se v tu dobu nevysílal.

V úvodu jsem psal o šesti silných osobnostech a o tom, že to pro knihu mohla být nevýhoda. Šest chlapů, to se rovná šest eg. Každý má svou představu o tom, jak se bude děj vyvíjet a když máte svou pravdu, těžko přijímat názor druhého. Výsledek je ale dobrý. Nevím, kdo musel ze své představy nejvíc ustoupit, kdo naopak ze své představy prosadil nejvíc, ale nějakou významnou roztříštěnost jsem v knize nezaregistroval. Nejmenší prostor v knize má David Zábranský, přestože jeho kapitola patřila k těm silnějším (minimálně co se stylu týče). A chci říct, že nejlépe se mi četly kapitoly Josefa Pecinovského. Až mě mrzí, že jeho žánr, tedy sci-fi, nečtu, protože psát umí nádherně (ale to není žádná novinka, ocenění má na svých bedrech víc než dost).

Co říct na konci této recenze: Šest nevinných je dobrá detektivka. Věřil jsem motivu vraha, věřil jsem způsobu jeho odhalení. Ta kniha je výsledek unikátního experimentu, kterému se povedlo něco bezprecedentního: Psala o něm všechna hlavní média, měl takové mediální pokrytí, jaké mají jen ty nejmasovější akce. Přinést literaturu do mediálního mainstreamu, to je velká věc a díky tomu stojí tuto knihu poznat. Povedla se nejen jako experiment, ale i jako detektivka. Vady na kráse plynou z toho, jak byla napsaná a myslím, že každý, kdo si uvědomuje porodní obtíže a komplikovanost vzniku to vezme na milost.

Hodnocení: 75%

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce. 
Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám. 
Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo.

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici.



Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě.

Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po finan…