Přeskočit na hlavní obsah

Proč čtu

Jsou věci, které děláte, aniž byste nad nimi přemýšleli. Patří to k běžným činostem vašeho života a nikdy by vás ani nenapadlo řešit otázku: Proč to vlastně dělám? Před několika lety se mne moje kamarádka, která do ruky knížku nevezme, pokud nemusí, zeptala: A proč ty vlastně čteš? Moje první reakce byla: No to je přece jasné - prostě čtu... Ale tahle odpověď ji neuspokojila a já se musel zamyslet nad lepší. Nakonec jsem si uvědomil, že ta její otázka byla opravdu na místě. PROČ vlastně čtu?

Láska ke knihám mne provází od dětství. V pěti letech jsem po mamince chtěl, aby mi řekla, co znamená které písmenko a jak se čte. Dětská leporela jsem měl ve svém pokojíčku všude a od doby, kdy jsem si písmenka uměl spojit do slov a vět, jsem ke každým Vánocům musel dostat aspoň jednu knížku (obvykle jich však bylo víc). Má první byla Dobrodružství veverky Zrzečky, druhá pak Pět báječných strýčků. Pamatuji si to dodnes, tak důležité jsou pro mě knížky. A dodnes je mám ve své dospělácké knihovně.

A to nemluvím o dětských encyklopediích; těch jsem měl doma až příliš. Pamatuji si na ten opojný pocit vědění, když jsem objevoval planety, rostliny, kameny, historii... Poznávat pro mě v té době bylo stejně důležité, jako jíst (a tehdy jsem rozhodně více poznával, než jedl). Mnoho knih si z této poznávací doby pamatuju a myslím, že bych je ještě u rodičů dokázal najít. Ale pak přišly příběhy. Beletrie. A já objevil novou sílu čtení.

Od té doby čtu, čtu rád a často. Rád o knihách povídám (proto tento blog), rád se zajímám o nové spisovatele, rád si vyměňuji zkušenosti a o knížkách diskutuji. Přijde mi to tak normální a běžné, že mě nikdy nenapadlo nad výše položenou otázkou přemýšlet. Jenže ona je opravdu zajímavá a za menší úvahu stojí.

Co pro mě kniha znamená?

Sednout si v parku do stínu s knížkou, nebo v zimě do křesla s hrnkem horkého čaje zároveň znamená dostat se do jiného světa. Příběhy z románů jsou pro mne přesně tím jiným vesmírem, paralelním světem ukrytým mezi tvrdými deskami na potištěném papíře. Je úžasné se do toho světa ponořit, zapomenout na náš reálný svět a chvíli žít v tom jiném. Myslím, že toto je ten hlavní důvod, proč jsou u ženské populace tolik oblíbené zamilované románky. Jsou pro ně světem, kde by chtěly žít a sní o tom, že ten jejich reálný svět se tomu románovému jednou přiblíží. Také já se uchyluji do jiného světa, i když svět mých knih je většinou odlišný, než svět knížek Garwoodové, Steelové a jim podobných.

Ale ne vždy je to svět, který bych si chtěl prožít. Mým milovaným spisovatelem je Isaac Bashevis Singer - a jeho židovské prostředí mne fascinuje od první stránky Šošy, kterou jsem si ve svých osmnácti letech půjčil z naší vesnické knihovny. Není to svět, kde bych chtěl žít, ale svět, který mne hodně zajímá. Ano, mohu si půjčit knihu popisující historii židovského národa, ale v beletrii je to přece popsáno mnohem přitažlivěji. A o tom, že Isaac Bashevis Singer uměl vylíčit svět svých hrdinů, nemůže být pochyb.

Poznání jiného světa ale není tím jediným a vlastně ani hlavním důvodem, proč čtu. Víte, číst jiné příběhy zároveň (pro mne) znamená si je prožít. Nechat se okouzlit jemností Třetího přání nebo tragiky Čapkovy Matky, to je přece tak krásné! Když čtu něčí příběh, stávám se sám aktérem. Pokud se mi povede ztotožnit se s jeho hrdinou, je to o to lepší. Výše zmíněné Třetí přání je krásný příklad. Aleko z Třetího přání se stal jakými mým alter-egem, postavou, ve které jsem se našel. A tak jsem se, stejně jako on, zamiloval do fiktivní Alice a prožíval jsem s nimi jejich "story". Takovéto knížky se těžko odkládají.

A to je další věc, o které jsem se zatím nezmínil. Často se mne lidi ptají: proč si ty knížky nepůjčuješ v knihovně, vždyť už se ti nevejdou do poličky. Ano - to je pravda. Knížku, která mne zaujme musím mít doma. Ne proto, že bych si ji chtěl přečíst znova - i když i to se stává, ale když jdu okolo knihovny, bezděky se dotknu jejího hřbetu a na krátký okamžik se mi vrátí dojmy a emoce, které jsem zaznamenával v době, kdy jsem ji četl. Na ten krátký okamžik jsem opět v příběhu, opět v tom jiném světě. A jak poznám, že mne knížka zaujme? Stačí ji otevřít a přečíst si náhodně několik stránek, prohlédnout si ilustrace etc. etc.

Stephen Leacock kdysi řekl: Tak dlouho jsem hledal knihu, kterou bych si chtěl přečíst, až jsem si ji musel napsat sám. Robert Fulghum posléze tento výrok použil také, ale to není podstatné. U mne je to přesně naopak. Čtu knihy a vnímám příběhy, které bych nikdy napsat nedokázal. Jazykem, kterým nevládnu. Užívám si vybroušeného stylu a podmanivého tempa vyprávění. Závidím spisovateli, když dokáže říct to, co ve své duši cítím také způsobem, kterým bych to já nikdy nedokázal. Číst knížku je jako smeknout klobouk a vyjádřit úctu spisovateli, který ji vymyslel a napsal.

V neposlední řadě je třeba také zmínit další důvod - a to je prostá zábava. Ani já se nevyhýbám knížkám, které mi nerozšíří obzor, ale které mne prostě a jednoduše baví. Může to být thriller nebo komedie (dobré komediální knížky uměl psát i Viewegh), nemám problém si přečíst ani Dana Browna. Proč taky, když ta knížka mi dává to, co jsem od ní čekal: Zábavu. Proto nepohrdám a nezesměšňuju ty dámy, které čtou červenou knihovnu. I v takové knížce je možné najít to, co srdce chce :-)

Snažím se do jedné krátké věty zformulovat a zestručnit celou tuto mou úvahu. Proč tedy vlastně čtu? Bojím se, že stručná odpověď neexistuje. A bojím se, že v této mé "úvaze" jsem nedokázal vylíčit všechny důvody, které mne k tomu vedou. Ale ať je to jak je to, knížky byly, jsou a (doufám že) budou nedílnou součástí mého života. Dnes si bez nich svůj život představit neumím.

Komentáře

  1. Co byste od Singera doporučil pro začátek? Ještě jsem od něj nic necetla...

    OdpovědětSmazat
  2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětSmazat

Okomentovat

Děkuji za komentář, po schválení se objeví na webu.

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce. 
Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám. 
Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo.

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici.



Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě.

Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po finan…