Přeskočit na hlavní obsah

Nevoní, jednou provždy nevoní!

Pod mým včerejším příspěvkem na téma jak si vybrat správnou knihu se strhla emotivní diskuze o tom, jestli knihy voní, nebo ne. Tak aby bylo jednou provždy jasné. Nevoní.



Kniha je produkt určený ke čtení. Má obálku, vazbu, slova, věty, kapitoly... Je to prostě podobný druh zboží, jako cédéčko, nebo krajkované kalhotky. Docela by mě zajímalo, jestli se čichači knih v oddělení spodního prádla vrhají na krajky a zkoušejí, jestli správně voní.

Chápu, kde se tato potřeba vzala. Máme knihy rádi a snažíme se to dát všemožně najevo. Snažíme se celému světu ukázat, že ty knihy milujeme, a nedovedeme bez nich žít. A tak si vymýšlíme další a další prvky, které knihám připisujeme. A mýtická vůně je jedním z takových prvků.

Jistě, nová kniha "je cítit". Jenže to, co cítíte je vůně lepidla, nic víc to není. Jak správně v diskuzi zaznělo, všechny knihy voní stejně. Samozřejmě, ten pocit, když máte v ruce novou knihu je nepopsatelně svůdný. Ale vybírat si knihy podle toho, jestli voní? Přijde mi to stejné, jako si vybírat děti podle toho, jak moc voní jejich stolice.

Kniha je ke čtení a podle toho si ji máme vybírat. Jestli nás oslovilo téma, baví nás styl a tak dál. Falešný argument, že nevoní je používán odpůrci e-knih. Když už někdo neví, co na e-knihách odsoudit, vytáhne toto.

Tak se jdu podívat do toho oddělení spodního prádla. Schválně, kolik tam bude čichačů.

Komentáře

  1. :D Tenhle článek mě opravdu pobavil...Ne, že bych ke knihám nečichala, ale vybírat knihy podle vůně ? WTF ?

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Díky, věřím, že tu velkou nadsázku čtenář pochopí :)

      Smazat
  2. Chapu, ze je to cele s nadsazkou. Ale i tak uz jsem v minulosti odlozil par knih a nikdy je nedocetl, protoze proste nevonely tak, jak mely. Stejne jako je vune cerstve knihy (tedy lepidla a papiru) naprosto neodolatelna pro chronickeho ctenare, tak smrdici kniha je nejvetsi zlo.

    OdpovědětSmazat

Okomentovat

Děkuji za komentář, po schválení se objeví na webu.

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce. 
Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám. 
Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo.

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici.



Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě.

Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po finan…