Přeskočit na hlavní obsah

Nefňukejte, že čtete špatnou knihu. Můžete si za to sami

Kolikrát za den slyším nářky na to, že ta či ona kniha je špatná a dotyčný čtenář obviňue celý svět, že "naletěl a ztrácí čas". Přitom pokud čtete špatnou knihu, můžete si za to sami.

Každý, kdo umí číst je schopen přečíst si z knihy pět stránek, než za ní utratí "těžce vydělané peníze". Problém dnešních čtenářů (přesněji těch, co si říkají bookloveři) je, že nejsou schopni vlastního úsudku předtím, než se do takové knihy pustí. Podlehnou krásné obálce, dobře napsané anotaci (byť dobře napsaných anotací je čím dál tím méně), hezkému plakátu a nebo – a to mě baví nejvíce, nadšeným ohlasům anonymních "lidiček z netu".

Vlastní úsudek jde stranou, protože proč si lámat hlavu nad tím, jestli tato kniha je či není pro vás? Odpovědnost za své rozhodnutí můžete snadno delegovat na jiné a sebe tak odpovědnosti zbavit. Já nevím jak vy, ale když si chci přečíst knihu, snažím se o ní zjistit co nejvíc a především: podívat se na vlastní oči, jak je napsaná a zda mě bude její styl bavit. Jistě, taky dám na recenze lidí, které znám a mohu jejich vkusu věřit, ale není to nikdy jediný faktor, který vede ku kýženému rozhodnutí.

Nejvíc mě fascinují ti, kteří v internetovbých diskuzí vykřikují: "Doporučte mi knihu, která mě bude bavit. Teď. Hned." Vlastní mozek? Samostatný úsudek? Ale kdeže, to se dnes nenosí.

Podlehli jste reklamě a kniha vás nebavila? Neviňte reklamu, viňte vlastní lenost. Protože každý z nás je schopný odhadnout, zda mu kniha bude vyhovovat. Podlehnout reklamě a pak nadávat, že jsme zase naletěli, to může pouze duševně nehotový člověk. Není to vina reklamy. To VY jste ten, kdo může za to, že čtete špatnou knihu.

Taky se mi v životě stalo, že jsem četl něco, co mě nebavilo. Tak dvakrát ročně se mi to stane. Pravda, některé knihy čtu, i když tuším, že mě bavit nebudou. Patří to k mé práci (nemyslím zaměstnání). Jenže je to vždy má volba přečíst špatnou knihu, když o ní chci mluvit. Nikdy by mě nenapadlo z toho obviňovat někoho jiného. Ani tu knihu, ani autora, nebo internetovou lúzu, která mi ji doporučila.

Kdysi jsem vymyslel aforismus, za kerým si čím dál tím víc stojím:

Problémem současné literatury je, že číst dnes umí kdejaký blbec.

Komentáře

  1. Jo, souhlas. Docela trefné s tím "doporučte knihu, která mě bude bavit.." :D přesně to vidím na fb skoro denně :D

    OdpovědětSmazat
  2. Souhlas! Už si ani nepamatuju, kdy jsem četla knihu, na kterou bych nadávala.

    OdpovědětSmazat
  3. "Drsný" nadpis mě zaujal :-). Nicméně naprosto chápu tvůj názor. Nějak by mě ani nenapadlo vinit někoho dalšího z toho, že jsem sáhla po knize, která se mi nelíbí. Je pravda, že než si koupím něco úplně (pro mě) neznámého, tak se trošku pídím a hodně zvažuju. Musíme doufat, že se lidé časem poučí.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ano, kéž by to tak dělali všichni čtenáři :) Ale kdo se pohybuje třeba na Facebooku v Co čteme, tak tyhle nářky vidí denně.

      Smazat
  4. Možná je problém i v tom, že většina lidí nemá vkus - což samozřejmě souvisí i s tím, že nemají vlastní názor. Přečtou cokoliv, co je IN (co se líbilo hodně lidem), ale má to pro ně asi takovou hodnotu, jako koupit si módní oblečení (co na tom, že jim vůbec nesedí). Ve FB diskuzích papouškují hoaxy o imigrantech, nadávají na šéfa a je jim dobře. Jenomže co s tím, tak to prostě je. Udělat si vlastní názor na knihu nebo na jiné věci je prostě složitá věc, stejně jako najít a dělat povolání místo zaměstnání a vzít zodpovědnost za svůj život sama na sebe... a většina lidí si vystačí i bez toho (ovšem jejich život bych žít nechtěla).

    OdpovědětSmazat

Okomentovat

Děkuji za komentář, po schválení se objeví na webu.

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce.  Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám.  Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo. 

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici. Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě. Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po