Přeskočit na hlavní obsah

Nefňukejte, že čtete špatnou knihu. Můžete si za to sami

Kolikrát za den slyším nářky na to, že ta či ona kniha je špatná a dotyčný čtenář obviňue celý svět, že "naletěl a ztrácí čas". Přitom pokud čtete špatnou knihu, můžete si za to sami.

Každý, kdo umí číst je schopen přečíst si z knihy pět stránek, než za ní utratí "těžce vydělané peníze". Problém dnešních čtenářů (přesněji těch, co si říkají bookloveři) je, že nejsou schopni vlastního úsudku předtím, než se do takové knihy pustí. Podlehnou krásné obálce, dobře napsané anotaci (byť dobře napsaných anotací je čím dál tím méně), hezkému plakátu a nebo – a to mě baví nejvíce, nadšeným ohlasům anonymních "lidiček z netu".

Vlastní úsudek jde stranou, protože proč si lámat hlavu nad tím, jestli tato kniha je či není pro vás? Odpovědnost za své rozhodnutí můžete snadno delegovat na jiné a sebe tak odpovědnosti zbavit. Já nevím jak vy, ale když si chci přečíst knihu, snažím se o ní zjistit co nejvíc a především: podívat se na vlastní oči, jak je napsaná a zda mě bude její styl bavit. Jistě, taky dám na recenze lidí, které znám a mohu jejich vkusu věřit, ale není to nikdy jediný faktor, který vede ku kýženému rozhodnutí.

Nejvíc mě fascinují ti, kteří v internetovbých diskuzí vykřikují: "Doporučte mi knihu, která mě bude bavit. Teď. Hned." Vlastní mozek? Samostatný úsudek? Ale kdeže, to se dnes nenosí.

Podlehli jste reklamě a kniha vás nebavila? Neviňte reklamu, viňte vlastní lenost. Protože každý z nás je schopný odhadnout, zda mu kniha bude vyhovovat. Podlehnout reklamě a pak nadávat, že jsme zase naletěli, to může pouze duševně nehotový člověk. Není to vina reklamy. To VY jste ten, kdo může za to, že čtete špatnou knihu.

Taky se mi v životě stalo, že jsem četl něco, co mě nebavilo. Tak dvakrát ročně se mi to stane. Pravda, některé knihy čtu, i když tuším, že mě bavit nebudou. Patří to k mé práci (nemyslím zaměstnání). Jenže je to vždy má volba přečíst špatnou knihu, když o ní chci mluvit. Nikdy by mě nenapadlo z toho obviňovat někoho jiného. Ani tu knihu, ani autora, nebo internetovou lúzu, která mi ji doporučila.

Kdysi jsem vymyslel aforismus, za kerým si čím dál tím víc stojím:

Problémem současné literatury je, že číst dnes umí kdejaký blbec.

Komentáře

  1. Jo, souhlas. Docela trefné s tím "doporučte knihu, která mě bude bavit.." :D přesně to vidím na fb skoro denně :D

    OdpovědětVymazat
  2. Souhlas! Už si ani nepamatuju, kdy jsem četla knihu, na kterou bych nadávala.

    OdpovědětVymazat
  3. "Drsný" nadpis mě zaujal :-). Nicméně naprosto chápu tvůj názor. Nějak by mě ani nenapadlo vinit někoho dalšího z toho, že jsem sáhla po knize, která se mi nelíbí. Je pravda, že než si koupím něco úplně (pro mě) neznámého, tak se trošku pídím a hodně zvažuju. Musíme doufat, že se lidé časem poučí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, kéž by to tak dělali všichni čtenáři :) Ale kdo se pohybuje třeba na Facebooku v Co čteme, tak tyhle nářky vidí denně.

      Vymazat
  4. Možná je problém i v tom, že většina lidí nemá vkus - což samozřejmě souvisí i s tím, že nemají vlastní názor. Přečtou cokoliv, co je IN (co se líbilo hodně lidem), ale má to pro ně asi takovou hodnotu, jako koupit si módní oblečení (co na tom, že jim vůbec nesedí). Ve FB diskuzích papouškují hoaxy o imigrantech, nadávají na šéfa a je jim dobře. Jenomže co s tím, tak to prostě je. Udělat si vlastní názor na knihu nebo na jiné věci je prostě složitá věc, stejně jako najít a dělat povolání místo zaměstnání a vzít zodpovědnost za svůj život sama na sebe... a většina lidí si vystačí i bez toho (ovšem jejich život bych žít nechtěla).

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Děkuji za komentář, po schválení se objeví na webu.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie

Polemika: Proč Martin Vopěnka útočí na Literu?

V diskuzi o udílení cen Magnesia Litera ve facebookové skupině Literární s(n)obi jsme zabrousili na velmi tenký led. A tím je útok Martina Vopěnky, předsedy Svazu českých knihkupců a nakladatelů, spisovatele a majitele nakladatelství Práh na Literu. Než se pustím do rozboru toho, co MV řekl, ocituji zde otázku, na kterou odpovídal i celou jeho odpověď. Otázka padla v rozhovoru pro časopis Knihkupec , což je vedlejší projekt marketingového ředitele Euromedie: Jste jeden z mála českých autorů, kteří získali respekt i v zahraničí. Román Můj bratr Mesiáš byl nyní vybrán jako scifi měsíce v britských The Times. Také v Polsku vám vycházejí skvělé recenze – lepší než v Čechách. Čím to je? Poněkud neskromně se cítím být světovým spisovatelem, což mi zdejší literární scéna nemůže odpustit. Nevolím malá česká témata, zajímají mne ta velká, obecně lidská, civilizační, filozofická. Slyšel jsem teď předsedu poroty Magnesie Litery říkat něco v tom smyslu, že oni vlastně hledají spíš něco, co by jin