Přeskočit na hlavní obsah

Naučte se laskavě mluvit o knihách!

Číst dnes umí každý, ale ne každý už dovede mluvit o knihách. A teď zrovna nemluvím o Bayardově skvělé knize "Jak mluvit o knihách, které jste nečetli". Mluvím o účastnících veřejných diskuzních fór na internetu. Mluvím o těch, kteří dočetli knihu a chtějí nám o tom něco říct. A taky o recenzích. O těch bude článek především.


Podle mě je totiž umět mluvit o knihách stejně důležité, jako umět číst. Je škoda, že se tato schopnost neučí na základní škole, protože jsem přesvědčen o tom, že k tomu nemusíte mít žádné „spisovatelské střevo“, neřku-li talent. Stačí vyvarovat se pár věcí.

V první řadě používejte argumenty. Nestačí napsat, že se vám kniha fakt moc líbila, pokud chcete případného čtenáře nalákat, je užitečné zmínit, co přesně se vám líbilo. Líbil se vám příběh? Líbila se vám zápletka? Styl knihy? Jazyk? Tohle všechno přece dovedete poznat a dovedete o tom mluvit.

Vyhněte se frázím. Já věřím, že vás kniha pohltila a nemohli jste se od ní odtrhnout, ale věřte mi, že čeština je bohatá a jde to říct jinak a zajímavěji. Čím zajímavěji to povíte, tím lépe bude váš text vypadat.

Najděte souvislosti. Je fajn dát knihu do nějakého kontextu. Buď v rámci žánru, v rámci dané literatury (české, severské atd.) nebo prostě v rámci jakéhokoliv kontextu. Čtenář si pak dovede knihu snáze někam zařadit a když ji navíc umíte porovnat, je hned o něco moudřejší. A ne, věta Nejlepší severská krimi všech dob!!! nestačí, tohle se dočtete v každé druhé anotaci.

Hledejte vlastní slova. Vím, že zkopírovat do své "recenze" anotaci odjinud je lákavé, ale vy přece máte na víc. Kvalita anotací je značně nevalná (a asi bych se na to mohl zaměřit pro některý z dalších článků, o pár odstrašujících případech bych věděl) a pokud jste knihu četli, dovedete pět vět o ději vymyslet taky.

A propos: Děj! Pozor na to, abyste neprozradili moc. Čtenář si ten příběh chce užít a tak, především u detektivek, platí pravidlo, že méně je více. Dokonce si myslím, že v dobré recenzi děj vůbec nemusíte zmiňovat. Ten, koho děj zajímá, si na tři kliknutí najde anotaci na webu.

Vypadá to, že tu poučuju, ale spíš se snažím předat své zkušenosti, které jsem získal ze svých vlastních přešlapů. Napsal jsem mraky špatných článků o knihách a často jsem se ani já nedokázal vyvarovat chyb, které tu pranýřuji. I tak si však myslím, že to není nic náročného. Mluvit o knihách je snadné.

A krásné.

Komentáře

  1. Ahoj,

    nemyslím si, že mluvit (psát) o knihách je snadné. Popisovat něco, co bylo napsáno, tak aby člověk neprozradil příliš, je podle mě docela těžké. No a popsat slovy pocity, to mi přijde někdy až nereálné. Člověk může naskládat vedle sebe spoustu přídavných jmen, ale to vnoření se do příběhu, radost, uspokojení, zoufalství, zklamání, myšlenky na hlavního hrdinu, to dostat do slov je, alespoň pro mě, obtížné.

    Tento rok si poprvé sepisuji všechny své přečtené knihy. Dala jsem si takový závazek, že si nejprve napíšu svou ,,minirecenzi,, a teprve pak se pustím do četby další knihy. A musím říct, že mne to velmi zdržuje, zaměstnává a čtenářsky zpomaluje (což není na škodu).

    Nicméně je to opravdu krásné - I napsání malého článečku totiž tříbí mysl, kultivuje jazyk a v neposlední řadě dává možnost si celou knihu zrekapitulovat a popřemýšlet si o ní a vtisknout si ji pomoci vlastních slov do paměti.

    Každému doporučuji, aby si něco takového zkusil.

    martina

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Děkuji za komentář, po schválení se objeví na webu.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie

Polemika: Proč Martin Vopěnka útočí na Literu?

V diskuzi o udílení cen Magnesia Litera ve facebookové skupině Literární s(n)obi jsme zabrousili na velmi tenký led. A tím je útok Martina Vopěnky, předsedy Svazu českých knihkupců a nakladatelů, spisovatele a majitele nakladatelství Práh na Literu. Než se pustím do rozboru toho, co MV řekl, ocituji zde otázku, na kterou odpovídal i celou jeho odpověď. Otázka padla v rozhovoru pro časopis Knihkupec , což je vedlejší projekt marketingového ředitele Euromedie: Jste jeden z mála českých autorů, kteří získali respekt i v zahraničí. Román Můj bratr Mesiáš byl nyní vybrán jako scifi měsíce v britských The Times. Také v Polsku vám vycházejí skvělé recenze – lepší než v Čechách. Čím to je? Poněkud neskromně se cítím být světovým spisovatelem, což mi zdejší literární scéna nemůže odpustit. Nevolím malá česká témata, zajímají mne ta velká, obecně lidská, civilizační, filozofická. Slyšel jsem teď předsedu poroty Magnesie Litery říkat něco v tom smyslu, že oni vlastně hledají spíš něco, co by jin