Přeskočit na hlavní obsah

Naučte se laskavě mluvit o knihách!

Číst dnes umí každý, ale ne každý už dovede mluvit o knihách. A teď zrovna nemluvím o Bayardově skvělé knize "Jak mluvit o knihách, které jste nečetli". Mluvím o účastnících veřejných diskuzních fór na internetu. Mluvím o těch, kteří dočetli knihu a chtějí nám o tom něco říct. A taky o recenzích. O těch bude článek především.


Podle mě je totiž umět mluvit o knihách stejně důležité, jako umět číst. Je škoda, že se tato schopnost neučí na základní škole, protože jsem přesvědčen o tom, že k tomu nemusíte mít žádné „spisovatelské střevo“, neřku-li talent. Stačí vyvarovat se pár věcí.

V první řadě používejte argumenty. Nestačí napsat, že se vám kniha fakt moc líbila, pokud chcete případného čtenáře nalákat, je užitečné zmínit, co přesně se vám líbilo. Líbil se vám příběh? Líbila se vám zápletka? Styl knihy? Jazyk? Tohle všechno přece dovedete poznat a dovedete o tom mluvit.

Vyhněte se frázím. Já věřím, že vás kniha pohltila a nemohli jste se od ní odtrhnout, ale věřte mi, že čeština je bohatá a jde to říct jinak a zajímavěji. Čím zajímavěji to povíte, tím lépe bude váš text vypadat.

Najděte souvislosti. Je fajn dát knihu do nějakého kontextu. Buď v rámci žánru, v rámci dané literatury (české, severské atd.) nebo prostě v rámci jakéhokoliv kontextu. Čtenář si pak dovede knihu snáze někam zařadit a když ji navíc umíte porovnat, je hned o něco moudřejší. A ne, věta Nejlepší severská krimi všech dob!!! nestačí, tohle se dočtete v každé druhé anotaci.

Hledejte vlastní slova. Vím, že zkopírovat do své "recenze" anotaci odjinud je lákavé, ale vy přece máte na víc. Kvalita anotací je značně nevalná (a asi bych se na to mohl zaměřit pro některý z dalších článků, o pár odstrašujících případech bych věděl) a pokud jste knihu četli, dovedete pět vět o ději vymyslet taky.

A propos: Děj! Pozor na to, abyste neprozradili moc. Čtenář si ten příběh chce užít a tak, především u detektivek, platí pravidlo, že méně je více. Dokonce si myslím, že v dobré recenzi děj vůbec nemusíte zmiňovat. Ten, koho děj zajímá, si na tři kliknutí najde anotaci na webu.

Vypadá to, že tu poučuju, ale spíš se snažím předat své zkušenosti, které jsem získal ze svých vlastních přešlapů. Napsal jsem mraky špatných článků o knihách a často jsem se ani já nedokázal vyvarovat chyb, které tu pranýřuji. I tak si však myslím, že to není nic náročného. Mluvit o knihách je snadné.

A krásné.

Komentáře

  1. Ahoj,

    nemyslím si, že mluvit (psát) o knihách je snadné. Popisovat něco, co bylo napsáno, tak aby člověk neprozradil příliš, je podle mě docela těžké. No a popsat slovy pocity, to mi přijde někdy až nereálné. Člověk může naskládat vedle sebe spoustu přídavných jmen, ale to vnoření se do příběhu, radost, uspokojení, zoufalství, zklamání, myšlenky na hlavního hrdinu, to dostat do slov je, alespoň pro mě, obtížné.

    Tento rok si poprvé sepisuji všechny své přečtené knihy. Dala jsem si takový závazek, že si nejprve napíšu svou ,,minirecenzi,, a teprve pak se pustím do četby další knihy. A musím říct, že mne to velmi zdržuje, zaměstnává a čtenářsky zpomaluje (což není na škodu).

    Nicméně je to opravdu krásné - I napsání malého článečku totiž tříbí mysl, kultivuje jazyk a v neposlední řadě dává možnost si celou knihu zrekapitulovat a popřemýšlet si o ní a vtisknout si ji pomoci vlastních slov do paměti.

    Každému doporučuji, aby si něco takového zkusil.

    martina

    OdpovědětSmazat

Okomentovat

Děkuji za komentář, po schválení se objeví na webu.

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce. 
Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám. 
Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo.

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici.



Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě.

Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po finan…