Přeskočit na hlavní obsah

Jak si vybrat správnou knihu



V minulém článku jsme si jednou pro vždy vyjasnili, že nemá smysl fňukat nad špatnou knihou. Že to je náš špatný úsudek, který nás do náruče blbé knihy vydal. Jak ale poznat dobrou knihu? Pár tipů bych měl.


Předpokládejme, že kniha, kterou držíte v ruce je od autora, kterého neznáte a nikdy předtím jste o ni neslyšeli. U známých autorů už tak trochu můžete tušit, jestli vás bavit bude, a nebo ne. I když ne vždy to je pochopitelně pravda, ale to je téma na jiný článek.


Jak si tedy vybrat knihu, která vás zaručeně bude bavit?

Zvolte správný žánr


Pokud vás rozčiluje sci-fi, asi byste se měli podívat v jiné škatulce. Samozřejmě, neplatí to absolutně, i nám,nescifistům (za kterého se celkem hrdě považuji), se může čas od času nějaká ta scifárna líbit. Ale pokud chci mít jistotu, že nebudu z knihy otrávený, asi sáhnu jinde.

Přečtěte si, o čem to je


Ano, ty prokleté anotace. Anotace by měla být jedním z vodítek, jak poznat knihu, kterou rozhodně nechcete číst. Měla by jemně nastínit děj a připravit čtenáře na to, co jej čeká. Pokud vás příběh neoslovil, ta pravá to určitě není.

Začtěte se


Toto je velmi důležité. Pět stránek vám zabere chvilku a podle té krátké ukázky si už můžete udělat představu o tom, jak je kniha napsaná. Jde o styl, větnou skladbu, melodie vět. Prostě všechno to, co vnímáme při čtení a co nám může knihu znepříjemnit. Pokud se vám kniha čte dobře a máte chuť číst dál: ano, jste na dobré cestě.

Názory druhých


Ošemetná věc. Inu, jak to někdo hezky řekl: názor je jako díra v zadku, každý si sedíme na té své. To, co se líbí druhým se nemusí líbit nám. Pokud jsme se už odhodlali věřit tomu, co si někdo o té knize myslí, měli bychom o tom člověku něco vědět. Jaké knihy čte? Máme společný vkus? Umí o knihách mluvit? Předkládá argumenty, nebo jen vykřikuje “Líbilo! Dechberoucí!!! Nemohla jsem se odtrhnout!!!”. Takového názoru si můžeme těžko považovat, protože o tom názoru nevíme zhola nic.

Recenze


Recenzí je dnes všude plno. Kdejaká dívenka, která ještě ani nedochodila základní školu si založí blog a na něm publikuje články o knihách, kterým říká recenze. Některé z dívenek pak dostávají knihy na “recenzi” od nakladatelství a ty celé nadšené pak píší oslavné články o tom, jak jim ta kniha změnila život. Pokud mohu radit, tak přesně toto jsou “recenze”, kterým se vyhýbejte. Dobrou recenzi poznáte tak, že předkládá víc, než jen rozšířenou anotaci (často ani nerozšířenou). Předkládá argumenty (ne, argument není “líbilo se mi to, je to hustá kniha”) a dovede knihu zařadit do určitého kontextu. Jen takové recenze má smysl číst. Vždy se také zkuste zaměřit na to, jestli už toho recenzenta znáte a jestli jeho vkus sedí s tím vaším.

Závěrem


Vypadá to jako věda, ale je to vlastně celkem snadné. Základní věc, kterou každý čtenář potřebuje je vlastní mozek a schopnost přemýšlet. Je dobré mít nějakou čtenářskou zkušenost, pak už hodně odtušíte. Nikdo vám neslíbí, že vás nějaká kniha neošálí a ze slibně vypadajícího románu se vyloupne sračka. Ale pokud budete mít na mysli rady z tohoto článku, můžete tyto případy snížit na minimum.

Komentáře

  1. Souhlas ;)
    Začtěte se ;) Než se mi dostala do ruky kniha Vyhnání Gerty Schnirch (unáhlený nákup, moje blbost), nevěřila jsem, že mi ze stylu psaní nějakého autora takhle potečou nervy. Téma zajímavé, mladým autorům fandím, ale byl to osobní boj, tohle dočíst - absolutně jsme si jen díky tomu stylu psaní nesedly...
    A pak ty zmíněné recenze - kapitola sama pro sebe ;) Slyšela jsem ale názor, že s tím zkreslováním mají větší problém ženy, protože neumí často říkat na rovinu negativní věci, když se cítí zavázané. No, je fakt, že svět elektroniky (kde většinu recenzí celé roky dělají muži), s tímhle moc problémy nemá... což je k zamyšlení ;) :D

    OdpovědětSmazat

Okomentovat

Děkuji za komentář, po schválení se objeví na webu.

Populární příspěvky z tohoto blogu

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce. 
Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám. 
Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo.

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici.



Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě.

Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po finan…