Přeskočit na hlavní obsah

Jak si vybrat správnou knihu



V minulém článku jsme si jednou pro vždy vyjasnili, že nemá smysl fňukat nad špatnou knihou. Že to je náš špatný úsudek, který nás do náruče blbé knihy vydal. Jak ale poznat dobrou knihu? Pár tipů bych měl.


Předpokládejme, že kniha, kterou držíte v ruce je od autora, kterého neznáte a nikdy předtím jste o ni neslyšeli. U známých autorů už tak trochu můžete tušit, jestli vás bavit bude, a nebo ne. I když ne vždy to je pochopitelně pravda, ale to je téma na jiný článek.


Jak si tedy vybrat knihu, která vás zaručeně bude bavit?

Zvolte správný žánr


Pokud vás rozčiluje sci-fi, asi byste se měli podívat v jiné škatulce. Samozřejmě, neplatí to absolutně, i nám,nescifistům (za kterého se celkem hrdě považuji), se může čas od času nějaká ta scifárna líbit. Ale pokud chci mít jistotu, že nebudu z knihy otrávený, asi sáhnu jinde.

Přečtěte si, o čem to je


Ano, ty prokleté anotace. Anotace by měla být jedním z vodítek, jak poznat knihu, kterou rozhodně nechcete číst. Měla by jemně nastínit děj a připravit čtenáře na to, co jej čeká. Pokud vás příběh neoslovil, ta pravá to určitě není.

Začtěte se


Toto je velmi důležité. Pět stránek vám zabere chvilku a podle té krátké ukázky si už můžete udělat představu o tom, jak je kniha napsaná. Jde o styl, větnou skladbu, melodie vět. Prostě všechno to, co vnímáme při čtení a co nám může knihu znepříjemnit. Pokud se vám kniha čte dobře a máte chuť číst dál: ano, jste na dobré cestě.

Názory druhých


Ošemetná věc. Inu, jak to někdo hezky řekl: názor je jako díra v zadku, každý si sedíme na té své. To, co se líbí druhým se nemusí líbit nám. Pokud jsme se už odhodlali věřit tomu, co si někdo o té knize myslí, měli bychom o tom člověku něco vědět. Jaké knihy čte? Máme společný vkus? Umí o knihách mluvit? Předkládá argumenty, nebo jen vykřikuje “Líbilo! Dechberoucí!!! Nemohla jsem se odtrhnout!!!”. Takového názoru si můžeme těžko považovat, protože o tom názoru nevíme zhola nic.

Recenze


Recenzí je dnes všude plno. Kdejaká dívenka, která ještě ani nedochodila základní školu si založí blog a na něm publikuje články o knihách, kterým říká recenze. Některé z dívenek pak dostávají knihy na “recenzi” od nakladatelství a ty celé nadšené pak píší oslavné články o tom, jak jim ta kniha změnila život. Pokud mohu radit, tak přesně toto jsou “recenze”, kterým se vyhýbejte. Dobrou recenzi poznáte tak, že předkládá víc, než jen rozšířenou anotaci (často ani nerozšířenou). Předkládá argumenty (ne, argument není “líbilo se mi to, je to hustá kniha”) a dovede knihu zařadit do určitého kontextu. Jen takové recenze má smysl číst. Vždy se také zkuste zaměřit na to, jestli už toho recenzenta znáte a jestli jeho vkus sedí s tím vaším.

Závěrem


Vypadá to jako věda, ale je to vlastně celkem snadné. Základní věc, kterou každý čtenář potřebuje je vlastní mozek a schopnost přemýšlet. Je dobré mít nějakou čtenářskou zkušenost, pak už hodně odtušíte. Nikdo vám neslíbí, že vás nějaká kniha neošálí a ze slibně vypadajícího románu se vyloupne sračka. Ale pokud budete mít na mysli rady z tohoto článku, můžete tyto případy snížit na minimum.

Komentáře

  1. Souhlas ;)
    Začtěte se ;) Než se mi dostala do ruky kniha Vyhnání Gerty Schnirch (unáhlený nákup, moje blbost), nevěřila jsem, že mi ze stylu psaní nějakého autora takhle potečou nervy. Téma zajímavé, mladým autorům fandím, ale byl to osobní boj, tohle dočíst - absolutně jsme si jen díky tomu stylu psaní nesedly...
    A pak ty zmíněné recenze - kapitola sama pro sebe ;) Slyšela jsem ale názor, že s tím zkreslováním mají větší problém ženy, protože neumí často říkat na rovinu negativní věci, když se cítí zavázané. No, je fakt, že svět elektroniky (kde většinu recenzí celé roky dělají muži), s tímhle moc problémy nemá... což je k zamyšlení ;) :D

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Děkuji za komentář, po schválení se objeví na webu.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Alena Mornštajnová: Listopád (recenze)

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie

Polemika: Proč Martin Vopěnka útočí na Literu?

V diskuzi o udílení cen Magnesia Litera ve facebookové skupině Literární s(n)obi jsme zabrousili na velmi tenký led. A tím je útok Martina Vopěnky, předsedy Svazu českých knihkupců a nakladatelů, spisovatele a majitele nakladatelství Práh na Literu. Než se pustím do rozboru toho, co MV řekl, ocituji zde otázku, na kterou odpovídal i celou jeho odpověď. Otázka padla v rozhovoru pro časopis Knihkupec , což je vedlejší projekt marketingového ředitele Euromedie: Jste jeden z mála českých autorů, kteří získali respekt i v zahraničí. Román Můj bratr Mesiáš byl nyní vybrán jako scifi měsíce v britských The Times. Také v Polsku vám vycházejí skvělé recenze – lepší než v Čechách. Čím to je? Poněkud neskromně se cítím být světovým spisovatelem, což mi zdejší literární scéna nemůže odpustit. Nevolím malá česká témata, zajímají mne ta velká, obecně lidská, civilizační, filozofická. Slyšel jsem teď předsedu poroty Magnesie Litery říkat něco v tom smyslu, že oni vlastně hledají spíš něco, co by jin